Islám: pohostinnost v Arábii, netolerance v Evropě

Něco se ale změnilo. Výrazně. Muslimové na mě hleděli nepříjemně. Podmračenými pohledy a nadávkami v arabštině (kterým po roce práce v Egyptě rozumím) mě vyháněli ze „své“ čtvrti do „mé“ čtvrti, kam se svou barvou kůže patřím.

Za ta léta, kdy jsem pomalu kráčel islámským zeměpásem, jsem se setkal s neobyčejnou pohostinností ze strany muslimů: pozvání na čaj nebo kávu nelze spočítat, ba ani odhadnout, také pozvání ke společnému stolu bylo nespočet a mnohokrát jsem byl pozván k muslimům k bezpečnému přenocování. Úcta a pohostinnost prokazovaná (mnohdy špinavým) poutníkům je inspirující a vrhá velmi pozitivní světlo na celý islám. Muslimové, kteří mě pozvali – ať už na oběd nebo na noc k sobě domů – nehleděli na mé oblečení, hleděli dovnitř, ptali se mě na cestu, na víru, na to, jak žijeme u nás doma. Nezajímali se příliš o to vnější, mířili hlouběji a sami se často rozpovídali o své víře. Bylo zřejmé, že běžný muslim necítí absolutně žádnou nelibost vůči křesťanům, ale když jsem na první cestě po Íránu – ještě před svou konverzí – odpověděl na otázku po vyznání, že jsem hledající bezvěrec, nechápali a v jejich očích jsem znatelně klesl. Bylo jim mě líto, až mi jeden Íránec poradil, abych raději odpovídal, že jsem křesťan, neboť to všichni více méně predikují, a ještě dodal, že je lepší být křesťanem než bezvěrcem, ať prý o tom alespoň přemýšlím. Bylo mu líto, že je můj život tak plochý, bezsmyslný. Muslimové v arabských zemích nechápou bezvěrectví, vůbec to nemají ve slovníku, je to jakýsi koánový paradox, nesmysl. Každopádně to v nich vyvolávalo silný náboženský šok, asi jako by lyžař svištící po zasněžené sjezdovce dolů vykládal ostatním, že nevěří v existenci sněhu, ale lyžuje rád. Podobné je pro muslimy nevěřit ve stvořitele bytí, ale být a dokonce být rád. U nás většinou respektujeme i lyžaře, kteří za jízdy popírají existenci sněhu.

Po okouzlení vnější tváří islámu v Africe a Asii jsem ovšem zažil výrazný náboženský šok v Evropě, konkrétně v belgickém Bruselu, kde jsem omylem vystoupil z autobusu v muslimské čtvrti. Bylo to několik týdnů po návratu z cesty po Sýrii a já jsem se výstupem z autobusu jedním krokem propadl v čase zpátky do Sýrie. Rozhodně jsem se necítil být v Belgii: všechny nápisy v arabštině, na ulici více žen v burkách než v Sýrii (tam se burky masově nenosí), na každém druhém rohu kebab, přímo přede mnou mešita a na chodníku modlící se muži v dželábiích na malých modlitebních kobercích. Něco se ale změnilo. Výrazně. Muslimové na mě hleděli nepříjemně. Podmračenými pohledy a nadávkami v arabštině (kterým po roce práce v Egyptě rozumím) mě vyháněli ze „své“ čtvrti do „mé“ čtvrti, kam se svou barvou kůže a vyznáním patřím. Ryze subjektivně musím přiznat, že zatímco v Sýrii – a vlastně v celém islámském zeměpásu – jsem nikdy necítil přímé nebezpečí, v muslimské čtvrti Bruselu jsem nebezpečí cítil, lidé mi pohrdavými pohledy dávali najevo, že tam nepatřím, že je to jejich výsostné území. Tento pocit jsem znovu zažil v muslimské čtvrti norského Osla, kde mě dokonce pákistánský prodavač v jednom americkém fastfoodu doporučil, abych se co nejrychleji odporoučel tam, kam patřím. Postuluji, že někteří a zdůrazňuji někteří muslimové v Evropě tendují k exkluzi původních obyvatel z čím dále větších teritorií. Jistě, cizinci se v zahraničí při dlouhodobém pobytu snaží vyhledávat krajany, žít pospolu, zakládat si své domácí restaurace s nabídkou pokrmů, které jim v jiné kultuře chybí atd. I my jsme takto žili v Egyptě a jinde. Ovšem rozhodně jsme v Egyptě cíleně nebudovali českou čtvrť, ze které bychom vyháněli všechny ostatní včetně starousedlíků. To se ovšem v mnohých evropských velkoměstech děje. Kdo to nechce vidět, ten si buď lže, nebo taková místa nenavštěvuje a čte svět přes růžové brýle. Ovšem mezináboženský dialog se přes růžové brýle nevede. Je to velká možnost pro lidstvo, je to úkol, je to šance. Růžové brýle jsou únikem před skutečnou realitou. Ne, o cizí zemi nemůže podávat zprávu hotelový turista, který se pohybuje po bezpečných bodech vytyčených knižním průvodcem typu poznejte to nejlepší, rychle, levně, bezpečně.

Dialog mimo jiné rovněž znamená sundat si růžové brýle, nenechat se opít rohlíkem a také druhému říci, co se nám příliš nezamlouvá. Tato muslimská exkluze a cílené rozšiřování „jejich území“ v evropských městech se mi vůbec nelíbí. Nemám absolutně nic proti muslimům kdekoli na světě, islám mám naopak rád a mám mnoho dobrých muslimských přátel po celém Středním východě, ovšem nerad vidím genezi exkluzivních oblastí, kam mohou pouze lidé jedné výlučné skupiny, a když tam zabloudí někdo cizí (a často paradoxně rozený občan té země), ocitne se v nesnázích, a již existují oblasti, kde mu jde o život. Kdo tvrdí opak, ten se mýlí, pravděpodobně proto, že necestuje nebo cestuje turisticky v zajištěné skupině s průvodcem, kde se dívá z ohrady za její horizont jako ovce.

Přidám jiný – tentokrát rasový – příklad: Vypravil jsem se s kamarádem (oba běloši) v americkém New Yorku opatrně nahlédnout do čtvrtí Harlemu a Bronxu. Chtěli jsme si ověřit, zda je skutečně pravda, co se o těchto čtvrtích traduje. Ano, je to pravda. Dostali jsme se jen asi 500 metrů do výlučně černošské oblasti. Okamžitě nám byla vystavena stopka a pouliční gang nás vyprovodil zpátky do naší „bílé oblasti“. Rasový problém je v USA třaskavina, o které se nesmí mluvit, ale stačí škrtnout sirkou, problém okamžitě vybuchne a každý hned ví, na jaké straně stojí, a když jste běloši, můžete vykřikovat cokoli o toleranci a dialogu, nebude vám to nic platné. Když to bouchne, stojíte jednoduše na straně bílých a dostanete co proto od druhé strany. Přesně toto nechci dopustit v Evropě! Nechť si na starém kontinentu žije kdo chce, líbí se mi princip svobody a ius peregrinandi, ale neznám žádné vrozené právo na vytváření exkluzivních uzavřených oblastí. Rovnice „my vás zde přivítáme a vy si vytvoříte své oblasti, kam nás nepustíte“ nemá logiku, je zvrácená a v rámci dialogu proti ní musíme bojovat. Dialog je dialog, nikoli otevřenost z jedné strany a uzavřenost ze strany druhé. Pro jistotu znovu opakuji, že islám mám rád a nelze mě podezřívat z nějaké fobie vůči muslimům. Prožil jsem mezi nimi v islámském zeměpásu více než tři roky a byly to tři roky překrásné. Jeví se mi, že mnozí muslimové se přesídlením do Evropy mění, jako by nasáli západoevropskou aroganci vůči východu nebo jakoby zvolili určitý obranný postoj a rozpomněli se na své náboženské či spíše kulturní tradice. Popsané nesouvisí ani tak s islámem, jako spíše s lidmi a jejich reakcí na novou životní etapu.

Zbývá dodat, že i věřící ostatních náboženství v Evropě vytvářejí své čtvrti, ale např. v indické (hinduistické) čtvrti v Londýně jsem se cítil zcela bezpečně a komfortně, nikdo mi ani nenaznačil, že tam nepatřím. Malá hinduistická svatyně mezi tradičními britskými domy mě vůbec neurážela. Totéž jsem cítil mezi sikhy a dalšími skupinami. Myslím, že v hodnotném mezináboženském dialogu je třeba nalévat si čistého vína.