Loňský zákaz zahalování tváře vs. letošní povinnost

Vášnivá diskuse o zákazu zahalování obličeje zejména tzv. burkami v našem kulturním prostředí dostává aktuálně zajímavý rozměr. Ti nejzapřísáhlejší odmítači zahalování obličeje nyní udávají všechny, kdo si obličej včas nezahalí. Doba zplodila rouškové udavače, kterým je dobře v uzavřené zemi, kde mají všichni stejný příjem – žádný. Burka se zdá být skvělou alternativou, jenž kromě splnění nejpřísnějších podmínek zahalení obličeje navíc přináší anonymitu. Jedná se v případě zákazu zahalování obličeje burkami o diskriminaci náboženskou nebo kulturní?

Kompletní zahalování tváří žen tzv. burkou v arabských zemích nemá svůj původ v islámu, ale v některých kulturách středního východu, proto není správné nechat se v Evropě determinovat tvrzením, že muslimky mají právo nosit burky a jejich zakazování na veřejných místech nebo třeba ve školách je poškozování jejich náboženské svobody. Porušení náboženské svobody to – z pohledu poutníka, který prošel celý islámský zeměpás – bezesporu není; kompletní zahalování tváře (např. burkou) není v islámu zakotvené. Muslimské ženy např. v Mauretánii burku vůbec neznají, nosí pestrobarevné průsvitné šátky volně přehozené přes vlasy nebo na hlavě nenosí nic.

Burku nikdy nespatříte na muslimkách v Senegalu, v Mali, v Burkině Faso nebo Súdánu, ale i v dalších zemích nebo oblastech. Nosí ji muslimky převážně na Středním východě, ovšem například v Sýrii chodí naprostá většina žen bez jakékoli pokrývky hlavy a ženy tam zcela samozřejmě společně a bez mužů navštěvují čajovny, popíjejí kávu nebo čaj a pokuřují vodní dýmku, což je například v Egyptě doposud nemyslitelné. Burky tam některé ženy nosí, ovšem obecně je to jen několik procent žen. Muslimské slečny bez pokrývek hlavy jsem denně potkával také v Íránu, Pákistánu nebo v muslimských komunitách v Indii či na Maledivách. Burka tedy není výrazem náboženské svobody, je mnohem spíše spjatá s jistými kulturními tradicemi.

Zákaz burky na veřejnosti nebo ve školách evropských zemí nemůže být chápán jako omezování náboženské svobody, ale určitě může být vnímán jako omezování osobní svobody v oblasti volby oděvu související s kulturní tradicí v zemi původu. Můžeme tedy hovořit o kulturní diskriminaci, nikoli o diskriminaci náboženské. Když jsem se po návratu z cesty po islámském zeměpásu rozhodl napsat těchto pár vět, nenapadlo mě, že ze zákazu se během několika dnů stane povinnost, která probudí spící udavače.