Nejstarší cestopisy lidstva – Noe, Gilgameš a Sinuhet

Pokračování série Starý zákon pohledem cestovatele:

Texty z doby Šalomounovy

První část Starého zákona, pět knih Mojžíšových (latinsky Genesis, Exodus, Levitikus, Numeri a Deuteronomium), můžeme spolu s egyptskými a sumerskými texty považovat mimo jiné za jeden z nejstarších cestopisů světových dějin. První písemné zaznamenání mnohem starší hebrejské ústní tradice pochází z doby krále Šalomouna, který vládl jednotnému izraelskému národu patrně mezi lety 973 – 931 př. n. l. Království tehdy bylo stabilní a zrálo po kulturní i duchovní stránce. Cestovatelé ze všech koutů světa mířili do Jeruzaléma, aby spatřili věhlasně moudrého krále a velkolepý chrám Hospodinův. Na jeho dvoře učenci zapisovali posvátné texty tradované ústně po mnohé generace. Například příběh o vyvoleném poutníku Abramovi byl v té době už stovky let starý a příběhy o stavbě babylonské věže nebo o potopě světa ještě mnohem starší. Starozákonní poutníci jsou prototypem důvěrného vztahu člověk – Bůh, respektive poutník – Bůh. Prastaré texty psané hebrejsky a částečně také aramejsky nesou jasné poselství, že totiž putování je pro život ve víře mnohem příhodnější životní styl než usedlý způsob života. První texty Starého zákona byly psány patrně na papyrus dovážený z Egypta, pergamen nebo zvířecí kůži, případně také na hliněné tabulky po mezopotámském způsobu. Z těchto dob ovšem nemáme žádné přímé pozůstatky, zachovaly se pouze mladší opisy.

Jeruzalém – nejstarší texty Bible, budování a ničení

Jeruzalém, který se stal mateřským městem nejstarších starozákonních textů, pozdvihl z původně prakticky neznámého a bezvýznamného sídliště na hlavní město izraelského národa Šalomounův otec král David kolem roku 1000 př. n. l. a ruce si přitom potřísnil krví mnoha lidí. Od té doby působí Jeruzalém jako rozbuška; téměř pravidelným rytmem se v Jeruzalémě střídalo velkolepé budování s ještě velkolepějším ničením. Pozůstatky prastarého budování – a hlavně ničení – lze v Jeruzalémě vidět dodnes, patrně nejslavnější je Západní zeď (známá jako zeď nářků), která je pozůstatkem epochálního Hospodinova chrámu. Dnes můžete v Jeruzalémě vidět pozůstatky druhého chrámu (vybudovaného kolem roku 500 př. n. l.), protože první chrám postavený Šalomounem po čtyřech stoletích dokonale zlikvidoval babylonský král Nabukadnesar II. Jeruzalém je vedle Damašku dalším biblickým klenotem, který stojí za to dnes navštívit a zažít. Výstavbu druhého chrámu patrně na vlastní oči viděl řecký cestovatel Hekataios z Milétu (550 – 480 př. n. l.), považovaný za otce popisné geografie, známý vypracováním mapy (tehdy známého) světa. Z jeho dat čerpal řecký historik a cestovatel Hérodotos, který si v polovině 5. stol. př. n. l. mohl prohlédnout již hotový druhý chrám. O půl tisíciletí později jej srovnali se zemí Římané a při té příležitosti opět zabarvili Jeruzalém barvou lidské krve.

Prastarý poutník Gilgameš a nejstarší symbolika cesty

Knihy Starého zákona sice nejsou zcela nejstarším dochovaným literárním dědictvím, ale můžeme je považovat za jeden z nejstarších ucelených cestopisů; značná část starozákonního příběhu totiž probíhá na cestě. Jedním z vůbec nejstarších dochovaných textů světových dějin, který dnes máme k dispozici, je sumerský epos o Gilgamešovi, psaný klínovým písmem na hliněné tabulky patrně kolem poloviny 3. tis. př. n. l. Nejstarší dochovaná sumerská verze pochází z období 2150 až 2000 př. n. l. Dokonce i v tomto příběhu, jehož obsahem je hledání nesmrtelnosti, nacházíme významnou symboliku cesty: hlavní postava Gilgameš, král města Uruku (v dnešním Iráku asi 230 km jihovýchodně od Bagdádu), ze dvou třetin bůh a z jedné třetiny člověk, opouští své město a vypravuje se na dlouhou cestu, hledat nesmrtelnost a zničit zlo. Jakoby poznání nebylo možné získat v domácím prostředí. Jakoby by bylo nutné opustit zázemí, bezpečí a vykročit do očišťující nejistoty, kterou nabízí cesta.

Gilgameš opouští jistoty města Uruku (z bohatého města dnes uvidíte jen archeologické naleziště v poušti), bezpečí, přepych, pohodlí, soběstačnost a vydává se na dlouhou cestu, do náruče nebezpečí, hladu, nepředvídatelnosti. To vše pro mnohem vyšší cíl, než je bohatství, či pohodlí, totiž pro poznání smyslu. Gilgameš na dlouhé cestě pod ochranou boží mimo jiné nalézá moudrost, podobně jako poutníci ve Starém zákoně. Nejstarší dochovaný epos můžeme pokládat za cestopis ve starozákonním slova smyslu, totiž cestopis, který odhaluje mnohem více, než jen geografický popis cesty.

Pouť očišťuje, vede k vědomí závislosti na Bohu, v babylonských či řeckých bájích na rozmarech bohů, ve Starém zákoně na spravedlivém a milosrdném Hospodinu. Pouť vede k modlitbě a děkování za každý nový den, vede k bohoslužbě. Pouť nabízí cestovateli smysluplnější srovnání životních hodnot. Na nejisté cestě bývá na prvním místě Bůh a na posledním materiální statky. V pohodlí a přepychu opevněného města to bývalo a bývá právě naopak. Platilo to před tisícovkami let a platí to stále. Pouť přináší očištění, moudrost a svobodu. Pouť pomáhá odhalovat smysl. Tak o tom svědčí nejstarší dochované texty lidstva.

Poutník vidí „do věcí“

Na cestě člověk po nějakém čase nazírá vnitřní hodnotu věcí. Důležité je cestovat pomalu, nespěchat, někdy je nejlepší se zcela zastavit (podle Starého zákona zejména sedmý den, vyhrazený Stvořitelem k odpočinku) a nějaký čas jen sledovat život. Ve chvíli, kdy se ale člověk stane součástí onoho místa, je nutné pokračovat v cestě, nezarůst do přediva vztahů, nestat se článkem řetězu. Na dlouhé cestě poutník vidí jakoby „do věcí“, nazírá jejich podstatu, zatímco zajištěný usedlík obklopený bohatstvím a pohodlím vidí jen stíny, karikatury, převrácené hodnoty. Podobně to vyjadřuje například známé Platónovo (427 – 347 př. n. l.) podobenství o jeskyni; a je to právě cesta, prostá pouť, která očišťuje vnímání a vede ze světa stínů a nevědomosti do světa světla a pochopení.

Ukazatelem sociálního statutu ve městě je často bohatství, výše příjmu, značka zboží, kterou se člověk prezentuje. Na cestě je zřejmé, že právě tyto věci člověka nejvíce svazují, zotročují a paradoxně velmi dobře působí jen jediné, zabraňují poznání. Pozlátko, které vábí a poutá ke světu stínů. Tak, jako slunce vyzařuje světlo, které člověku umožňuje vidět – říká Platón v dalším slavném podobenství –, tak cesta v čase vydává něco, co umožňuje chápat, vidět pod povrch. Lépe řečeno cesta odbourává to, co nás doma duchovně zaslepuje.

Synové božští, dcery lidské a pokolení zrůd

Ale zpátky k polobohu Gilgamešovi a době vzniku Starého zákona. Polobohy a pololidi jako byl Gilgameš najdeme překvapivě také ve starozákonních textech: synové božští a dcery lidskéjsou nesnadnou výzvou pro starozákonní exegety. „Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom.“ (Gn 6,4) Tak hovoří text ekumenického překladu Bible; překlad jeruzalémské biblické školy uvádí místo zrůd pokolení Nefilim; Bible kralická hovoří o obrech (hebrejskyNefilim). Výklad Jeruzalémské Bible hovoří o Titánech zrozených ze spojení smrtelníků a nebeských bytostí. Jiné překlady uvádějí místo obrů také hrdiny nebo muže mocné. Asi nejvěrnější překlad originálu je „ti spadlí“ nebo „ti vypadlí“, což by ukazovalo na „netvora“ vypadlého z řádu stvoření. Mimochodem až do doby těchto zrůd/obrů/netvorů žili lidé podle Starého zákona stovky let: průměrný věk úmrtí byl asi 900 let (Gn 5). Ovšem po příchodu zrůd na tento svět omezil Hospodin lidský život na 120 let (Gn 6,3). Sumerský epos o Gilgamešovi a Starý zákon nespojují jen polobohové, vysoký věk hlavních postav nebo stěžejní motiv putování, epos také obsahuje vyprávění o potopě světa, které je téměř totožné s biblickým pojetím a je patrně ještě starší než to starozákonní (Gn 6–8).

Potopa světa a Hospodinův mořeplavec Noe

Vyprávění o potopě světa, více nebo méně podobné tomu biblickému, dokládají historikové v mnoha dalších kulturách po celém světě, což ukazuje na to, že lidé v pradávné době museli zažít něco opravdu výjimečného. Podle Starého zákona stojí za potopou světa Hospodin, který tím potrestal hříšné lidstvo a při životě zachoval pouze spravedlivého Noeho a jeho rod. Morální spoušť způsobila spoušť přírodní. Noe byl varován, podle pokynů Hospodina zhotovil plavidlo (tzv. Noemovu archu), ve kterém s rodinou a zvířaty přežili ničivou potopu. Celé dobrodružství včetně dlouhého čekání v pohoří Ararat trvalo více než rok a plavba byla téměř půlroční. Po potopě Bůh uzavřel s Noemem a jeho syny smlouvu vztahující se na celé budoucí lidstvo a zpečetil ji znamením duhy.

„Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je tu s vámi, pro pokolení všech věků: Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva. Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ (Gn 9,12–16)

Historikové datují Noeho velké mořeplavecké dobrodružství na začátek 3. tis. př. n. l., ovšem může být i mnohem starší. Biblické pojetí zřejmě čerpá ze starších babylonských textů a ty patrně čerpaly z ještě starších sumerských textů nebo ústních tradic. Jedná se patrně o první písemně zaznamenanou plavbu, v podstatě jde o poměrně detailní mořeplavecký cestopis. Pro srovnání, první velká egyptská plavba zaznamenaná písmem na kamenné stěně chrámu Dér el-Bahrí u Théb je z doby královny Hatšepsovet, tedy asi z poloviny 2. tis. př. n. l., kdy výprava plula Rudým mořem do země Punt (dnešní Somálsko, Etitrea nebo Jemen). Na kamenné stěně chrámu je poměrně detailní popis toho, co tehdejší mořeplavci cestou viděli.

Egyptský cestovatel Sinuhet

Ještě starší dochované texty než jsou ty sumerské pocházejí ze starého Egypta. Staří egypťané používali obrázkové písmo, tzv. hieroglyfy. Prapočátky egyptského písemnictví datujeme až do období kolem roku 3200 př. n. l. Mezi nejstarší dochované egyptské texty zapsané na papyru patří cestopisný příběh o Sinuhetovi, jehož nejstarší dochované fragmenty pocházejí z doby kolem roku 1785 př. n. l. a dnes je můžete obdivovat v berlínském muzeu. Tyto cestopisné texty jsou tedy podobně staré jako nejstarší sumerské eposy a také prvotní ústní tradice o starozákonním poutníku Abramovi. Příběh o Sinuhetovi je krásným cestopisem, který tehdejší Egypťany provázel po dalekých zemích Předního východu.

Velmi zajímavý je motiv Sinuhetova cestování: původně prchá z Egypta ze strachu o život, ovšem v průběhu cesty si uvědomuje, že vlastně nikdy nebyl v ohrožení a „jakoby ve stavu snu jej vlastní nohy unášely stále dál“. To je přesně ten stav, který cestovatelé často zažívají na počátku svých cest. Není to hlas, který by zněl v uších a diktoval, co dělat, je to stav mysli, kdy přesně víte, kam jít, jen nedokážete nahlas vysvětlit proč.

Nějak obdobně to asi prožíval poutník Sinuhet v první polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem a kdo ví, možná cestou potkal biblického Abrama (mohli být současníci a putovali stejnými místy) a o svých pocitech na dlouhých pěších cestách si popovídali tak, jak si stále povídají osamělí cestovatelé při zvláštně krásných setkáních na svých poutích.

Příběh o Sinuhetovi obsahuje i některé pasáže podobné starozákonním textům, např. souboj Davida a Goliáše (1 Sam 17). Příběh přežil několik tisíciletí, aby jej v polovině 20. století volně přepracoval Mika Waltari pod názvem Egypťan Sinuhet, což je podle mého názoru jeden z nejlepších dosud napsaných cestopisných románů. Mezi další historické texty s motivem putování můžeme řadit indické a čínské literární památky, patrně mladší než zmiňované egyptské. Tautologicky řečeno, nejstarší spisy lidských dějin nám odhalují, že cesta je Cesta.

Pět pouzder na svitky a hypotéza čtyř pramenů

Nejstarší vrstva Starého zákona, pět knih Mojžíšových, řecky Pentateuch (v překladu pět pouzder na svitky), vznikla podle hypotézy pramenů ze čtyř tradic. Právě proto najdeme v pěti knihách Mojžíšových některá vyprávění dvakrát i vícekrát jinak podané, někdy i s odchylkami; např. dva příběhy o stvoření, dva příběhy o uzavření smlouvy mezi Abramem a Hospodinem, nebo dokonce trojí podání o povolání Mojžíše. Stěžejní výpovědní hodnotu má Bible jako celek, jako jednota ve vší rozmanité rozlišnosti, jako symfonie plná nejrůznějších zvuků a tónů. Nejstarší autorská tradice je jahvistická (podle označení Boha – JHWH, čteno Jahve) z 10. stol. př. n. l., mladší tradice elohistická (podle staroorientálního označení Boha – Elohim) vznikla v rozmezí 9. a 8. stol. př. n. l., ještě mladší tradice je deuteronomická ze 7. stol. př. n. l. a nejmladší je tzv. Kněžský kodex, který vznikl v babylonském vyhnanství izraelského národa mezi lety 587 až 537 př. n. l.

Starý zákon má mnoho autorů, z nichž některé známe, některé nikoli. Židé a křesťané věří, že svatopisci byli při psaní prastarých textů vedeni Hospodinem a jedná se tedy o (Bohem) inspirované texty. Starý zákon tak lze vnímat jako slovo Boží ve slově lidském a autorství patří (podle věřících) jak lidem, tak Bohu.

Text Starého zákona vznikal od 10. do 3. stol. př. n. l. a popisuje velké dějiny izraelského národa. Je-li řeč o dějinách a cestování, je na místě připomenout slova řeckého historika a poutníka Herodota (484 – 420 př. n. l.): „že k historii je třeba přistupovat geograficky a ke geografii historicky“. V Bibli ovšem nejde o dějiny v přísně historickém smyslu, ale spíše o teologii dějin. Jde o vyjádření teologického smyslu dějin izraelského národa; a onen smysl je vepsán do cesty, ve které se rozvinul a odvyprávěl.