Brutální africký mejdan - kvanta prostitutek, piv a whisky s pomateným milovníkem motýlů

Cestopis na pokračování... Z nového cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU, jehož cestopisná a duchovní rovina se prolne před branami skutečného i mystického Damašku.

Chystáme se navštívit jeden z nejkrásnějších domorodých kmenů v Africe, kmen Himbů. Zatím nemáme nejmenší tušení, že naše první setkání proběhne v nálevně za velmi neformálních okolností. V Oshakati stojíme na stopu asi hodinu, když nás berou dva běloši v novější nákladní Toyotě. Do Opuwe je to nějakých 300 kilometrů rozbitou štěrkovou cestou, takže si říkáme, že bychom dnes mohli ukrojit alespoň polovinu vzdálenosti. Řidič nám podává ruku a seznamujeme se. Jmenuje se Daniel a je mu asi padesát. Spolujezdec, hubený osmdesátník, se jmenuje Luis. Daniel říká, že ještě nakoupí nějaké pití, protože dál už je jenom pustina. K našemu překvapení vychází z obchodu se dvěma lahvemi whisky a lišácky se usmívá.

Jakmile jsme se rozjeli, pochopili jsme, že chlapi nepojedou podle předpisů. Letíme buší díra nedíra, sotva se zvládáme udržet na korbě. Když sedíme přímo na ploše korby, bolestivé nárazy do kostrče se nedají vydržet. Když si sedáme na batohy, působí jako trampolína a několikrát málem vylétáme z korby. Těžko říct, co je lepší, a tak celou cestu kombinujeme obojí. Za hodinu se stahuje okénko a do buše letí prázdná láhev whisky. Nakukuji dovnitř zadním okénkem a vidím, že Luis rozdělává druhou láhev. Daniel ještě zrychluje.

„To bude solidní mejdan,“ říkám Míše, která se snaží udržet na korbě, oči vytřeštěné jako uzená ryba. Za další hodinu letí z okénka do buše druhá prázdná láhev. Necítíme zadní část těla, všechno nás bolí, jsme vytřepaní jako praporky ve vichřici. Naštěstí zanedlouho brzdíme a zastavujeme u maličké vesnice. U cesty je zamřížovaná betonová krychle pomalovaná roztomilými obrázky chlastajících černochů – místní bar. Barman je chráněn velmi silnou mříží, jako ostatně všude v subsaharské Africe. Určitě ví proč. Luisovi a Danielovi dvě láhve whisky nestačily a dostali chuť na pár piv. Zvou nás, a to se prostě nedá odmítnout. Když otevíráme čtvrtou rundu piv, přichází zdejší černošské prostitutky.

„Tak pojď bělásku, trochu si zaskotačíme,“ zkouší na mě jedna z nich a rukou mě chytá v rozkroku. Druhá mě v tutéž chvíli masíruje zadek. Trochu rozpačitě ukazuji na Míšu, která ještě rozpačitěji odhání lehké děvy pryč ode mne. To však neznamená, že by mi daly pokoj.

Luis mezitím na ex vypil pivo, hlasitě odříhl a rozvážně říká: „Jen ji zkus, není špatná…“

„Jo, ta je dobrá, to jo…“ potvrzuje Daniel. Postupně se dozvídáme, že starý Luis tady měl poměr se všemi ženami z okolí. Holky to uznale potvrzují a po další rundě Luis mizí s jednou černoškou do buše. Daniel ho následuje, ale pouze za betonovou budovu nálevny. Zato však se třemi dívkami najednou. Místo, kde žije civilizací nezasažený kmen Himbů, jsme si představovali poněkud jinak, ale Afrika je Afrikou právě pro to, jak dokáže znovu a znovu šokovat.

Po dalších třech pivech se musím sám sobě přiznat, že mám slabost jak pro blondýny, tak pro černošky. Zkrátka se to ve mně nějak spojilo. V duchu vedu rozhovor sám se sebou, zda jsou přitažlivější bělošky nebo černošky. Obě mé já nakonec dojdou k překvapivé shodě, že dívky mohou být přitažlivé při jakékoli barvě pleti, očí i vlasů. To mě uklidnilo a Míša si mě začala viditelně hlídat. Být tady sám a nebýt zadaný, asi bych po počtu piv, jež jsem už vypil, obešel bar celý. Naštěstí tady sám nejsem. Luis i Daniel se znovu objevili a jsou pořád při chuti. Barman si mne ruce, protože ti dva nesmrtelní běloši pijí, jako by to bylo naposledy.

 Když už se Luis nemůže udržet na nohou, přichází z buše stará Himbka. Náš první kontakt s tímto úžasným kmenem se koná právě tady v nálevně, za poněkud volnějších okolností. Himbka přisedá rovnou k Luisovi a ten ji po chvíli objednává pivo a panáka. Himbka to okamžitě nalila do chřtánu, jako by to byla voda. Dozvídáme se, že má s Luisem dvě děti a nějaká ta vnoučata. Luis už je prý nepočítá. Je to prostě velký milovník a bojovník proti rasismu. Není snad většího a urputnějšího hlasatele rovnosti ras, než je starý běloch Luis, který své přesvědčení dokládá činy a mění tvář Afriky, i když pouze lokálně. Mezi Himby zasel bílé, původně holandské sémě. Po buši už tady běhá pěkná řádka Himblanďanů.

Luis dává pokyn, že se přesuneme k němu domů. Na nohou se už neudrží, ale řídit prý pořád ještě může. Naštěstí tady vůbec nic nejezdí a nevysoké keře terénní Toyotě nedělají větší problém. Na korbu s námi naskakuje asi šest černých prostitutek a podivný černoch, který asi ani netuší, kam jede. Všechny nás spojuje jedna skutečnost – napříč rasami jsme všichni namol. Luis vyráží na zběsilou jízdu buší. Kdo nezažil toto safari, nebyl v Africe. Porážíme několik stromků, ale stále více či méně kopírujeme prašnou cestu. Věřím, že Luis s Danielem vědí, kam jedou, ale po deseti minutách staví a ptají se černošek. Ty samozřejmě nevědí a jenom se chichotají. Myslím, že k pořádnému mejdanu bytostně patří zabloudit kdesi v odlehlé namibijské buši s partičkou černošských prostitutek.

Za pár minut letí z okénka prázdná láhev od piva a auto se dává opět do pohybu. Před světly auta uskakuje několik divokých prasat, až jedno srážíme. Luis zkušeně vystupuje z auta, chytá prase za kel a hází ho k nám na korbu. Černošky ječí a my se nestačíme divit, ale koneckonců jedno divoké prase k pořádnému mejdanu v buši asi také patří. Jedeme dál.

 Za několik minut přijíždíme k malému stavení poblíž velkého kamenolomu. Je to Luisův domek. Všichni vyskakujeme a mejdan pokračuje v domě. Podivný černoch, který s námi přijel, vytahuje naneštěstí sáček marihuany.

„Brácho, neblbni,“ říkám mu, „jsme všichni namol, to nás sundá…“ Kouřit trávu na alkohol je nesmysl, ale to si uvědomí jen střízlivý člověk, takže za chvilku už koluje joint. Dva prásky a místo hlavy mám obrovský otazník. Marně přemýšlím, jak nejlépe popsat, jak mi teď je. Vlastně je mi jako na samém začátku cesty po Africe. Když jsme totiž odjeli z Jablonce, zastavili jsme se cestou na noc u kamaráda Marka. Je to vášnivý houbičkář a to, co se zdá obyčejnému člověku jedovaté, to je pro něj startovací čára experimentů. Uvařil polévku a servíroval ji se slovy: „Magická polévka na začátek magické cesty.“ Bylo tam tolik lysohlávek, že jsme pořádně vystřízlivěli až po pěti dnech na stopu ve Španělsku. Ale tu noc nám bylo neuvěřitelně špatně. Myslel jsem, že to s Míšou nepřežijeme a naše velká cesta skončí dříve, než začala.

Úplně stejně jako té noci se cítím teď. Přichází první halucinace. V ní se ke mně sklání Ponatshego s heverem a říká: „Když mě klátil ten lev, říkal jsem si, Ponatshego, musíš to vydržet, zítra to bude lepší…“ Musíš to vydržet, zítra to bude lepší – zní mi v uších stále dokola. „Musíš to vydržet, zítra to bude lepší…“ cloumá se mnou Míša a já se trochu probírám z deliria. Míša trávu nekouřila, takže je pouze namol. Snažím se rozhlédnout. Dvě černošky zvrací na zeď. Luis leží na gauči a nejeví známky života. Daniel z posledních sil souloží ve vedlejší místnosti s další slečnou. Podivný černoch civí do knihy o motýlech. V rohu na zemi kopulují dvě mouchy tse-tse. Jsou to nebezpeční přenašeči spavé nemoci, ale to mě teď rozhodně netrápí. Betonové stěny jako by na mě padaly.

 Zvracím. Usínám… Zvracím. Nevím, jestli spím, ale asi ano, protože se mi zdají hororové sny. Opět zvracím a už je mi podstatně lépe. Usínám…

 Po nějaké době se probouzím v objetí dvou černošek šílenou žízní. Sakra. Co se dělo? Jedna černoška je nahá, druhá k tomu nemá daleko. Já mám na sobě roztrhané tričko toho podivína, co studoval motýly. Do hajzlu, kde je Míša?

 Otazník v hlavě se mi změnil v nesnesitelnou bolest. Vstávám a hledám čistou vodu. Nacházím mrtvé divoké prase s  obrovským nožem zapíchnutým v hrbu. Na stole je spousta lahví, ale je to samý alkohol, a tak šílenou žízeň hasím pivem. Už je mi celkem dobře. Strhávám ze sebe cizí tričko a hledám svoje věci. Dokonce i v panice si stíhám uvědomit, že ta nahá černoška je opravdu krásná. Posledních pár hodin si nepamatuji. Zběsile procházím všechny místnosti a s úlevou nacházím Míšu spící mezi našimi batohy. Vyčerpaná moucha tse-tse odpočívá přímo na mém batohu. Doufám, že stihla naklást vajíčka a já teď budu mít ve víku líheň tvorů, kteří přenášejí jednu z nejhorších afrických nemocí. I když proti tomu, čím vším jsem se mohl nakazit v minulých hodinách, je líheň much tse-tse v mém batohu celkem příjemný cestovatelský doplněk. Bolest hlavy se prolíná s depresí z toho všeho. Můj milý Ponatshego, odlož hever a obejmi mě… Může být tak pět hodin ráno. Padám na karimatku vedle Míši, a to je konec jednoho brutálního mejdanu v namibijské buši.

Pokračování příště...