Cestovatel je obraz Boží – stvořen z prachu cest

5. 02. 2019 9:40:54
Pouze pomalé, co nejpomalejší cestování postupně odkrývá hlubiny poznání. Kontrastuje s co nejrychlejším cestováním dneška, které rychlými změnami kultur probouzí pouze krátkodobé pobavení, ale žádný hlubší prožitek...

Pokračování série Starý zákon pohledem cestovatele:

Proč, nikoli jak

Starý zákon není učebnicí historie, geologie ani astrofyziky – jeho motivy jsou veskrze teologické. Neodpovídá na otázky, jak vznikl vesmír, jak a z čeho se vyvinul člověk, ani na otázky po stáří naší planety. Odpovídá na otázky, proč vznikl vesmír, kdo je člověk, kdo je Bůh, proč končí život smrtí a jak životu rozumět. Jde o teologickou rekonstrukci stvoření. Starý zákon odhaluje hloubku života, hloubku vztahu s Bohem i hloubku cesty samé a přímo nás zve na naši vlastní cestu. Sám jsem našel svůj Smysl na dlouhé cestě stopem a pěšky napříč celou Afrikou. Ve velmi skromných podmínkách, kdy jsem pomalu putoval nebezpečnými kraji, spal pod širým nebem, téměř nejedl a čistou vodu považoval za zázrak, jsem čím dál intenzivněji cítil, že mě někdo vede a chrání, že se mám na koho obrátit a koho požádat o pomoc. Neuměl jsem to vyslovit, vysvětlit své pocity, ale vnímal jsem to jasně a silně.

Turisté, které jsem čas od času potkal, když ve dvou týdnech uspěchané dovolené nestíhali svůj nabitý program, a honili tak sami sebe, aby spatřili co nejvíce slonů, neměli na pomalé vhlížení do smyslu čas. Na cestě se poutník přibližuje odpovědím na otázky, proč se to celé kolem děje, nikoli jak se to „technicky“ děje. Přesně tak k nám promlouvá Starý zákon. Když jsem po návratu z Afriky dostal do ruky český překlad Bible, jako bych našel dlouho ztracenou knihu, která chce odpovědět na ty sžíravé otázky, jenž mě stále pronásledovaly.

Pouze pomalé, co nejpomalejší cestování postupně odkrývá hlubiny poznání. Kontrastuje s co nejrychlejším cestováním dneška, které rychlými změnami kultur probouzí pouze krátkodobé pobavení, ale žádný hlubší prožitek, který se do člověka trvale vtiskne. Poutník chodí po světě, dívá se, nechává se proměňovat, in-spirovat. Turista spěchá a utíká před opravdovým zážitkem, brání se poznání, nechce se nechat proměnit; na očích má nasazeny pohodlné klapky, je zabezpečen, pojištěn, obehnán hradbou pečlivého itineráře, který si doma vypracoval. Smysl se na opravdové pouti objevuje jen velmi pomalu, pozvolna vybublává na povrch. Je potřeba jen jediné, neklást mu překážky, pomaličku chodit po světě, vnímat a nechat jej proniknout k sobě. Smysl jde sám každému naproti, stačí mu neutéct a nehonit jej příliš rychle.

Bůh tvoří Slovem, Slovo je poutníkův cíl i průvodce

První kapitoly knihy Genesis, hebrejsky Berešít, tedy „na počátku“, vypravují o samotných počátcích stvoření. Člověk je podle Geneze stvořený Bohem, nikoli nutně nebo náhodou, ale zcela vědomě a záměrně. Člověk je postaven do blízkosti Boží. Nejenže jej Bůh uvedl do bytí, ale postavil jej do své blízkosti, obdařil jej mnohými dary a umístil jej do rajské zahrady. Člověk byl stvořen v tzv. prvotním stavu nebo lépe řečeno v původním stavu (status naturalis), který obsahoval nesmrtelnost, spravedlnost, svatost (tajemnou účast na životě Božím) a celistvost. Člověk však zatoužil po bohorovnosti a byl ze zahrady vyhnán (Gn 3). Mnozí badatelé a cestovatelé se zabývali hledáním místa, kde se rajská zahrada (Eden) mohla nacházet. Existuje více hypotéz opírajících se zejména o řeku Eufrat, kterou nám autoři Geneze předkládají vedle dalších dnes neznámých názvů řek. Mohlo to být pod horou Ararat v dnešním Turecku, nebo jinde v dnešním Íránu, Sýrii nebo Iráku.

Podle mého soudu je ovšem cesta do rajské zahrady cestou duchovní a nemá dnes příliš smysl hledat ono místo na mapě světa. Vnímám to tak, že zahrada Boží je po celém širém světě všude tam, kde Boží stvoření nezkazil člověk svým zásahem; všude tam, kde čistou krajinu člověk nezdevastoval svým ziskuchtivým jednáním. Prvotní hřích, který má za následek hřích dědičný, se na počátku stal, ovšem v určitém smyslu se děje stále, a proto záleží jen na člověku, kde a kdy na svých cestách spatří odlesk zahrady Boží, ze které se sám vyhnal.

V tomto smyslu se vyjadřuje hned další kapitola knihy Geneze pojednávající o Kainově bratrovraždě, kdy zloba v člověku eskaluje. Kain je po vraždě vlastního bratra Ábela vypuzen ze společenství s Hospodinem a odchází na východ: „Kain odešel od tváře Hospodinovy a usadil se v zemi Nódu, východně od Edenu.“ (Gn 4,16). Nód ovšem není název zeměpisný, je to vyjádření existenciální. Nód totiž znamená vyhnanství. Eden je ráj, závratná blízkost Bohu, blažený stav, tajemná účast na Božím životě, zatímco Nód je odloučení od Boha, zavržení, opak blaženosti. Mimochodem podle mnohých environmentalistů jsou zahrady, které lidé tak rádi opatrují a jejichž šlechtění věnují celé roky života, nevědomým pokusem o obnovení Edenu, zahrady, ze které jsme se vyhnali.

Cestovatel je obrazem Božím, stvořen z prachu cest

Starý zákon nám v úvodu říká, že člověk je nejenom vrcholem stvoření, ale je také Božím obrazem, stvořen podle Boží podoby: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1,27). Poutník je velmi zvláštní bytost – svou matérií je součástí přírody, prachem z hvězd, hmotný jako strom, zvíře nebo skála, ovšem svým duchem, jehož mu vdechl v chřípí sám Stvořitel, přírodu nekonečně převyšuje: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života.“ (Gn 2, 7). Poutník zatěžuje své tělo fyzickou zátěží mnohdy v extrémních podmínkách a přitom povznáší svého ducha vysoko k Bohu, když poutí očišťuje obraz Boží (imago Dei) v sobě.

Člověk je podle Bible jednota těla (hebrejsky básár) a duše (hebrejsky nefeš). Ovšem na rozdíl od řeckých filozofů, z nichž mnozí nazírali tělo jako pokleslou, dokonce zlou formu bytí, a duši jako vznešenou, vyšší formu bytí (např. Platón), Starý zákon tyto dualistické myšlenky odmítá. Celého člověka vidí jako dobré dílo Boží. Dobrá je nejenom duše, ale také hmotné tělo, které k duši nerozlučně patří. Podle teologů je nefeš, zřídlo života v nás, tedy duše, duchová a nesmrtelná. Pozdější teologie dodává, že duše je formou těla. Tato forma (řecky morfé) je jakousi vnitřní strukturou lidské bytosti.

Starý zákon nazírá vše stvořené, tedy celého člověka ve všech svých polaritách (tělo-duše, žena-muž, jedinec-společenství) a napětích, okolní stvoření, ale i čas, jako dobré. Hmotu a čas Starý zákon nevidí jako vězení (antická filozofie), ale jako dokonalou možnost našeho vyjádření, rozvinutí našeho příběhu, uskutečnění nedozírných možností. My můžeme doslova naplnit „náš“ čas a díky naší duši jako formě hmotného těla odvyprávět v hmotném stvoření a čase svou osobu, protože tu nelze zachytit v pouhém okamžiku. A cesta je přímo ideální možností, jak se v čase a prostoru uskutečnit. Cesta je tvar života vymodelovaný do času. Zatímco antická filozofie přinášela různé hypotézy o prahmotě nebo emanaci hmoty z božského bytí, Hospodin, kterého představuje Starý zákon stvořil vše „z ničeho“, latinsky ex nihiloa celé stvoření je dobré.

Poutník jako zvíře nebo obraz Boží

Je na každém, zda se rozhodne připodobnit zvířeti (současná věda nám denně připomíná materiální podobnost) nebo svému vzoru, jehož je obrazem. Jak? Právě pouť má podle Starého zákona očišťující účinky. Starověká města byla plná zdobně a přepychově oblečených bohatců, pomazaných vzácným olejem, navoněných, čistých. Poutník je naopak pokryt prachem cest (ze kterých je mimochodem uhněten), oblečení má sežehlé sluncem a málokdy voní. Čistota pramenící z cesty je čistota vnitřní; cesta očišťuje Boží obraz v nás, přibližuje Bohu, dává vrůstat do smyslu, umožňuje rozeznat podstatné od nepodstatného, umožňuje zahodit přítěž a vidět směr.

Sám Bůh nás na cestě pozvedá (pouštní mudrcové používají výraz elevatio) a také uzdravuje (sanatio). Není náhodou, že všechna tři nejvlivnější monoteistická náboženství chovají úctu k poutníkům a doporučují lidem prokazovat poutníkovi pohostinnost. Právě v biblických krajích, v Sýrii, v Jordánsku, v Izraeli a Palestině, v Iráku, v Íránu a v Turecku jsem se setkal s mimořádnou pohostinností, kterou mi jako cestovateli zdejší obyvatelé prokazovali. Někdy nebylo možné opustit čajovnu, protože nepřijmout pohostinnost je urážka a hostitelů bylo mnoho. Při pěší cestě biblickou krajinou mi lidé nezištně poskytovali jídlo a pití, nocleh, dokonce i několikadenní odpočinek a hlavně inspirující hovory o víře ve společného Boha.

Biblická pohostinnost pod horou Ararat

Vzpomínám si na malou vesničku pod horou Ararat, kterou jsem procházel v horkém letním období. Ve vesnici mě pohostili snad všichni, a tak jsem se místo předpokládané hodiny u jednoho čaje zdržel ve vesnici tři dny jedením, popíjením čajů a poleháváním na koberci ve společnosti místních mužů, které velmi zajímalo, kolik vlastním velbloudů. Když se dozvěděli, že žádného, velmi mě litovali.

Právě s horou Ararat (5137 m n. m.) nacházející se na hranicích dnešního Turecka a Arménie mnozí badatelé a cestovatelé spojují biblické pohoří Ararat, na němž po potopě světa spočinula Noemova archa (Gn 8,4). Sám jsem na místě obdivoval možné stopy po této události. Opět ale existuje více možných míst, kde se archa po potopě světa mohla ocitnout a smysl příběhu není vázán na přesné místo, ale na onu událost. Kolem obou Araratů (velký a malý Ararat) dnes najdete pohádkově krásnou krajinu, středověké kamenné hrady na skalních útesech a pohostinné lidi. V údolích kolem hory připravují vynikající shish kebab a skvělý silný čaj.

Poloha babylonské věže

Dalším biblickým místem, které láká cestovatele, je poloha dávné babylonské věže, o jejíž stavbě nás Starý zákon informuje hned dvě kapitoly po vyprávění o potopě světa. Z textu víme, že lidé našli pláň příhodnou ke stavbě v zemi Šineáru (Gn 11,2), což je širší označení pro Mezopotámii (Meziříčí). Město, které spolu s věží budovali, se po Hospodinově zásahu (zmatení řeči) nazývalo Bábel (zmatek). Bábel je hebrejské jméno pro Babylon a zároveň slovní hříčka, neboť Báb El znamená brána Boží. Pozůstatky města Babylonu leží asi 90 kilometrů od současného hlavního města Iráku Bagdádu. Existují dvě nejrozšířenější hypotézy, podle kterých se Babylonská věž nacházela právě ve městě Babylónu, a nebo v Eridu, nejstarším městě Sumeru poblíž Perského zálivu. Většina badatelů se přiklání k názoru, že biblická Babylonská věž je totožná s Mardukovým chrámem (zikkuratem, tedy stupňovitou věží) v Babylónu. Marduk byl v jisté době nejvyšším akkadským bohem, uctívaným coby dárce světla a moudrosti, pán bohů.

Zikkuraty, vysoké stupňovité věže tvaru pyramidy, nebyly v tehdejší době ničím neobvyklým; podle historiků se stavěly v době od 3. tis. př. n. l. do 6. stol. př. n. l. Jejich pozůstatky, většinou pouze nejnižší patro, můžete navštívit v dnešním Íránu (např. poblíž Súsy) nebo Iráku (např. v Uru). Je to mimořádný cestovatelský zážitek. Irák je dnes obtížně dosažitelný, ovšem v Íránu můžete bezpečně cestovat a navštěvovat jedny z nejstarších památek lidstva. Cestou budete odpočívat na pestrých kobercích mezi starými muži v turbanech, připomínajícími starozákonní patriarchy, kteří popíjejí čaj tím způsobem, že mezi zuby vloží větší úlomek cukru a skrze něj si doslova nalévají z plechové misky čaj do úst. Než jsem si v Íránu osvojil tento zvyk, mnohokrát jsem se polil a pobavil vousaté starce v turbanech a volných dželábiích. K jídlu si na venkově dáte třeba chelo kebab s rýží nebo s obří chlebovou plackou a zeleninou. Na Irácké straně stojí za ochutnání sezamová pasta tahina. Povinností na obou stranách hranice je ochutnat vynikající slaný jogurtový nápoj ayran.

Zikkuraty a pyramidy

Také nejstarší pyramida v Egyptě, Džoserova pyramida v Sakkáře, zvaná též stupňovitá pyramida, má tvar odstupňovaného jehlanu, ovšem na rozdíl od mezopotámských věží (chrámů) se jedná o hrobku faraona. Pochází z období kolem roku 2 600 př. n. l. Když biblický Abram pobýval v Egyptě, byla tato pyramida už tisíc let stará a spolu s dalšími mnoha pyramidami její velikost praotec Abram na své pouti jistě obdivoval. Na rozdíl od Iráckých zikkuratů si egyptské pyramidy a jiné starověké památky z období, kdy vznikaly knihy Starého zákona, můžete bez problémů prohlédnout. Výhled z nejvyšších pyramid v Gíze je zakázaný, ale nádherný. Výstup je náročný. Povolený je výstup na Červenou pyramidu (vysokou podobně jako pyramidy v Gíze) s impozantním výhledem na Lomenou pyramidu v Dahšhúru. A budete-li cestou k pyramidám odpočívat při šálku čaje, zkuste si v Egyptě dát také sahleb, připomínající velmi řídkou sladkou krupicovou kaši a k jídlu vyzkoušejte pálivé košari.

Za nejjižněji umístěnými staroegyptskými pyramidami se budete muset vypravit až do Súdánu (tehdejší Núbie), ale mohu potvrdit, že náročná cesta stojí za to; impozantní pyramidy si tam prohlédnete sami, bez organizované legie bzučících turistů, jejichž hluk a vůně opalovacích krémů vás bude v Egyptě provázet po všech klíčových památkách.

V Súdánu si cestou k pyramidám odpočinete na koberci v sedě na zemi, podobně jako v Íránu. Od kavárníka v bílé dželábii a bílém turbanu dostanete chutnou sladkou koblihu, silnou kávu a vodní dýmku (zvanou též hašiš) napěchovanou silným černým tabákem. Mimochodem jeden z nejstarších cestovatelů, kterého známe jménem, egyptský velmož Hirchuf (nebo též Harkhuf) uskutečnil tři úžasné výpravy proti proudu Nilu právě sem, do jižní Núbie, někdy kolem roku 2 400 př. n. l. Krátký cestopis je vytesán na jeho hrobce. Kromě mnoha pozoruhodností přivezl z jižních krajů faraónovi trpaslíka, pravděpodobně Pygmeje, z nichž mnozí žijí ještě po čtyřech a půl tisících letech téměř stejným přírodním stylem života hluboko v deštných lesích střední Afriky.

3/11

Autor: Ondřej Havelka | úterý 5.2.2019 9:40 | karma článku: 8.86 | přečteno: 113x

Další články blogera

Ondřej Havelka

Vyvolený poutník Abram a spása vázaná na cestu

Praotec Abram někdy na počátku 2. tis. př. n. l. nejprve i s početnou rodinou opustil město Ur (asi 200 km jihovýchodně od Babylonu), přibližně v oblasti dnešní Nasiriyah v Iráku a putoval celých 1300 kilometrů pěšky...

17.2.2019 v 8:44 | Karma článku: 11.36 | Přečteno: 185 | Diskuse

Ondřej Havelka

Nejstarší cestopisy lidstva – Noe, Gilgameš a Sinuhet

Na dlouhé cestě poutník vidí jakoby „do věcí“, nazírá jejich podstatu, zatímco zajištěný usedlík obklopený bohatstvím a pohodlím vidí jen stíny, karikatury, převrácené hodnoty. Podobně to vyjadřuje například známé Platónovo...

30.1.2019 v 9:29 | Karma článku: 16.37 | Přečteno: 387 | Diskuse

Ondřej Havelka

Starý zákon pohledem cestovatele – Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty

Starý zákon je mimo jiné jeden z nejstarších cestopisů lidské historie, který nejenže popisuje dobrodružství tehdejších cestovatelů, ale také, a to zejména, odhaluje hlubší význam cestování, odkrývá samu esenci putování.

22.1.2019 v 13:33 | Karma článku: 15.06 | Přečteno: 269 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Petr Havránek

Šumavský dvojboj-Třístoličník a Velký Javor

Výšlap na šumavské vrcholy Třístoličník a Velký Javor mi do cesty postavil osud a náhoda. Dva dny na různých koncích pohoří se skitouringovými lyžemi na nohou slibují skvělé zážitky.

19.2.2019 v 7:00 | Karma článku: 6.88 | Přečteno: 114 | Diskuse

Mirek Matyáš

Tesla by se divil …

... co všechno se dá koupit pod jeho jménem. Gramofony, rádia, žárovky, LEDky, tranzistory, reproduktory, kondenzátory, zabezpečovací systémy, mikrovlnné spoje, střešní tašky, bateriová úložiště, auta a dokonce i energy savery.

18.2.2019 v 9:10 | Karma článku: 18.27 | Přečteno: 1832 | Diskuse

Libor Čermák

Pěší výlet přes Prosecké skály

Současné drobné oteplení mne vyhnalo ven. Vydal jsem se na výlet z Libně přes Prosecké skály do Kobylis. A navštívil přitom jak hezká místa v přírodě, tak i tři významná místa spojená s 2. světovou válkou.

17.2.2019 v 18:34 | Karma článku: 15.27 | Přečteno: 339 |

Michael Pálka

Štrapáce vlakem z Mongolska do socialistické Moskvy, a do socialistického Ćeskoslovenska.

Rusové by řekli"mnogo let tomu nazad", ba pravda. Je to mnoho let, vzpomínky ale, byť poněkud omšelé, zůstávají.

17.2.2019 v 12:03 | Karma článku: 23.65 | Přečteno: 691 | Diskuse

Jana Merunková

Výlet do New Yorku

Loni jsme se s Miladou vydaly na pár dní za velkou louži. Text jsou vlastně emaily, které jsem psala svým rodičům. Četlo je i pár známých a vyhecovali mě vydat je jako cestovatelskou povídku na blogu. Tak tady je...

16.2.2019 v 16:33 | Karma článku: 17.69 | Přečteno: 713 | Diskuse
Počet článků 17 Celková karma 19.92 Průměrná čtenost 1478

Jmenuji se Ondřej Havelka. Jsem cestovatel, religionista, etik, podnikatel. Procestoval jsem více než stovku zemí po celém světě. Na svých cestách se zaměřuji na domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu. Zabývám se mezikulturním a mezináboženským dialogem. Vystudoval jsem Humanitní vědy na Univerzitě Hradec Králové, teologii na Univerzitě Karlově v Praze, management na CBS v Praze a etiku na Univerzitě Karlově v Praze. Jsem majitelem společnosti Granite Design.http://www.grades.cz

Moje knihy:

Cesta k branám Damašku Východní Afrikou (2016)

Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem (2016)

Podivuhodná dobrodružství trpaslíka Feriny (2015)

Cesta vzhůru, cestou v dál Západní Afrikou (2011)

Nahá Afrika (2006)

Najdete na iDNES.cz