Káva a cestování: kofeinové rauše v různých kulturách a nejlepší způsoby přípravy

Na tomto krásném světě, který je dokonalou gratuitní nabídkou pro cestovatele, existuje mnoho rozmanitého dobra a jedním z vysoko postavených dober světa je káva, jejíž rozmanité druhy a metody přípravy v různých kulturách koření naše cesty. Kávovník dokonce může být biblickým stromem poznání dobrého a zlého. Během našich dvou dekád cestovatelského života jsme s přítelkyní (dnes manželkou) po celém světě vypili tisíce litrů skvělé, průměrné i podprůměrné kávy a někdy jsme klesli i ke šlichtě nebo dokonce – gurmáni prominou – k instantní karikatuře kávy (kterou obdivuhodné množství lidí považuje za opravdovou kávu, ovšem její kvalita odpovídá spíše instantnímu pivu nebo amarounovému stejku). Chvilku nám trvalo, než jsme se propili k těm nejlepším kávám světa, zamilovali si kávový rituál v Etiopii, Súdánu, arabských zemích Středního východu nebo ve Vietnamu a zakusili s nimi rauše, které lze přirovnat ke dvěma pohárům dobrého vína nebo ke skvělému dusíkovému opojení při přístrojovém potápění (které je mimochodem dobré zakoušet pouze s profesionálem, neboť je to jedno z dober světa, které vás snadno připraví o život).

Kofein – alkaloid, který (převážně pozitivně) stimuluje centrální nervovou soustavu a srdeční činnost – považují odborníci za psychoaktivní drogu (nebo též psychotropní látku), kterámění mozkovéfunkce a způsobuje dočasné změny ve vnímání, náladěa chování konzumenta kávy, a to v drtivé většině (nikoli však zcela výlučně) k lepšímu. Záměrně bývá využívána k uvolňujícímúčelům,pro rituálnía duchovní účely, jako podpůrný nástroj pro studium a rozšíření myslinebo jako léčivo. Když jsme pracovali na jachtě jako potápěčtí instruktoři a potápěč se popálil nebo pořezal o korále, kapitán mu bolestivou ránu vždy zasypal čerstvě namletými kávovými zrny, kteráokamžitě absorbovala nečistoty, poranění desinfikovala a rána rychle přestala bolet či pálit. Plody kávovníku mají rozmanité využití.

Mnohé kultury věří, že ten, kdo je schopen vychutnávat si dobrou kávu, posedět u ní v kavárně s lidmi (a případně si s nimi mrsknout domino nebo karty), nemůže být v jádru špatný člověk. Také se říká (nebo to říkám jenom já?), že jakou kávu piješ, takový jsi člověk. Proto pozor na šlichty, patoky, instantní kanálie a jiné nelidské anomálie (a na mysl se mi vtírá ještě jedno slůvko...).

Celý svět je rajskou zahradou kávovníků, včetně kávovníku „poznání dobrého a zlého“

Kávou rozumíme horký, teplý nebo také studený nápoj z upražených a rozemletých semen plodů kávovníku (dnes nejrozšířenější je kávovník arabský, kávovník statný a v menší míře kávovník liberijský), kdy velmi záleží na druhu (nejčastěji kvalitnější arabica a po našem soudu příliš zemitá robusta) a oblasti původu kávy, způsobu sběru (ano i káva má svůj pozdní sběr), způsobu sušení a pražení, způsobu a jemnosti mletí, způsobu přípravy (horkovodní metoda nebo méně známá metoda studená, za pomocí drceného ledu) i rituálu servírování a v neposlední řadě na kvalitě a čistotě vody i cukru (nebo medu či jiného sladidla) i klidu na vychutnání. Kdo honí kariéru, musí si vybrat: buď sprint mezi šéfovy půlky s instantní šlichtou z automatu, nebo klid a nadhled s dobrou kávou.

Po procestování světa jsme si vytyčili trojjediného kávového krále ze zemí produkujících – podle našeho ryze soukromého soudu a vkusu – ta nejkvalitnější kávová zrna světa: jsou to Keňa, Etiopie a Jemen, přičemž společným jmenovatelem tohoto trojjediného kávového krále jsou jisté plantáže v Etiopii, odkud se nejlepší kávovníky dostaly na uměle zavlažovaná terasovitá políčka v Jemenu a na rozsáhlé a krásné plantáže v Keni, kam ovšem neputovaly přímo přes hranici, ale nejprve cestovaly s kávovými podnikateli na Madagaskar a teprve po delší době z Madagaskaru do Keni. Tuto cestou jsme si jako samozvaní kávologové rovněž dopřáli a byla velmi příjemná: na Madagaskaru (kde pěstují zejména robustu) si gurmán přijde na své v komplexním slova smyslu (káva vůbec není špatná po čerstvě grilovaných žabích stehýnkách) a na keňských kávovníkových plantážích může poutník přenocovat (lépe po dohodě s hlídačem) mezi rozkvetlými kávovníky a nechat si v noci šeptat příběh kávy. Cesta mezi Etiopií, Madagaskarem a Keňou po zemi a vodě je sama o sobě mimořádně krásná.

Kde se vzal, tu se vzal – šťastný osel

Všechno onehdy v Etiopii začalo tím, že si domorodci v horách všimli, že kozy a oslové okusující jisté keře, mají mnohem více elánu, prospívají a těší se vynikající náladě. Viděli jsme tam v horách několik „vykávovaných“ oslů a byl to krásný pohled na radostně dovádějící zvíře s nápadně velkým a hrozivě připraveným přirozením. Člověk je hned radši, že není pohledná oslice.

Domorodci v Etiopii to po vzorů zvířat zkusili také a fungovalo to; tedy okusování oné skvělé ovocné dřeviny – kávovníku, který dodnes v některých oblastech Etiopie divoce roste. Lidé v Etiopii doposud žvýkají listy, ovšem nikoli listy kávovníku, ale listy rostliny katy jedlé, známé jako čat, s mírně (v případě okousání více keřů až silně) omamnými účinky. V synergii s vynikající etiopskou kávou je tento legální a v rozumné míře i zdravý rauš přímo fantastický. Podobně je možné zakoušet tuto synergii v Jemenu, kde lze ještě předřadit dusíkové opojení hloubkovým ponorem na překrásných korálových stěnách a po ponoru hbitě zajít na čat a vynikající kávu. Pořadí není moudré měnit, neboť veselý potápěč mířící za hloubkovým dusíkovým opojením bývá často velmi rychle mrtvý potápěč. Otrava kyslíkem v hloubkách pod 80 metrů při dýchání běžného vzduchu je zpočátku příjemná a potom zatraceně rychlá.

Biblický kávovník

Do hlavy se mi opakovaně vtírá úvaha, zda biblický strom poznání dobrého a zlého nebyl právě etiopský (původně samozřejmě rajský) kávovník s krásnými červenými ovocnými plody, které uvnitř skrývají dvě proti sobě umístěná zelená kávová zrna (muž a žena?). Větší ovocné plody kávovníku jsou příjemné na pohled, tak jak se píše v Bibli; ostatně Bible nepíše nic konkrétního o plodu stromu poznání dobrého a zlého, které první hédonistka Eva přes doporučení okusila (to jen my v naší omezené imaginaci z nich děláme naše jablka). Žádná jablka v Bibli nejsou, hovoří se výhradně o plodech stromu poznání dobrého a zlého.

Vědci v současné době postulují, že člověk – jak jej dnes chápeme – pochází právě z oblasti Etiopie. Mohl být biblický Eden právě tam? Proč ne. A vzhledem k tomu, že jsme ze stromu poznání dobrého a zlého na počátku času okusili, známe dobré a zlé, i když si často lžeme, že nic nevíme a za nic neručíme. Je náhoda, že když si chceme něco lépe promyslet, abychom se v rozhodnutí neunáhlili, ukročíme do klidného ústraní, připravíme si dobrou kávu a u ní si vše důkladně promyslíme? Jistě, nemyslím to s kávovníkem poznání dobrého a zlého tak úplně vážně, ale kdo ví? Pouze Ten, který jest a který nám stvořil černé zlato, abychom se jím opájeli každý den své pozemské existence, kdy do beztvaré materie času píšeme svůj osobní poutnický příběh. Na každý pád, káva pomáhá dobré úvaze, na rozdíl třeba od banánu nebo legendami prosazovaného jablka.

Etiopie: kávová královna ze Sáby

Ačkoli si dlouhá léta objednáváme čerstvou kávu (lépe řečeno kávová zrna, neboť striktně vzato káva je již hotový nápoj) z Etiopie a připravujeme ji tradičním etiopským způsobem v konvi zvané jebena do tradičních unikátních etiopských šálků, nikdy se nám nedostane stejně opojného zážitku, jako v té nejobyčejnější etiopské kavárně, kde každé ráno interiér hliněné chýše kavárnice vysype čerstvě namletými zrny, které dokonale provoní místnost. Na určená místa naklade čerstvou trávu, na kterou se připraví rozžhavené uhlíky; na uhlíky se usadí jebena plná čerstvě namletých zrn, vody a cukru. Jakmile káva vypění, do hrdla se nacpe tráva (zastávající funkci sítka) a káva se rozlévá do malých tradičních keramických šálků bílé barvy s modro-zeleným nebo červeno-zeleným zdobením, umístěných na tradičním nízkém dřevěném vyřezávaném stolku. Po dvou takových kávách můžete být v mírném rauši minimálně hodinu. A ve chvíli, kdy si tento krásný a zdravý rauš osvojíte a naučíte se s ním pracovat, můžete si jej uchovat několik hodin a přitom být zcela střízliví a soustředění, jen ve velmi povznesené náladě. Obvykle v Etiopii aplikujeme přibližně tři decinky silnější kávy – cesta potom plyne krásně a nenásilně (pokud člověk nenatrefí na podivína, co nepije kávu a chová se naopak nekrásně a násilně, což se v Africe bohužel někdy děje). V Etiopii se káva nazývá „buna“ při výslovnosti s důrazem na „n“, tedy vysloveno spíše „bunna“ a psáno ??.

Po letech degustace preferujeme zrna z kávovníků pěstovaných ve vysokých nadmořských výškách, která sice obvykle neobsahují tolik kofeinu, ale jsou chuťově subtilnější, rafinovanější a kávový hledač v nich nalézá mnohá báječná zákoutí i vznešené gurmánské chuťově-stimulační zážitky.

Keňa: černé zlato převážně na vývoz

Aktuálně si velmi užíváme kvalitu keňské kávy, ale nejčastěji v Evropě, protože v samotné Keni se nám téměř nepodařilo posadit se na ulici na tuto kvalitní až neuvěřitelnou kávu. V hospodách, na ulici, nebo v kavárnách tam nejčastěji dostanete rozpustnou šlichtu, kterou pijí moderní lidé, a aby byl kávový šok dokonalý, dostanete ji v ubohém červeném hrníčku s nápisem oné hrůzné značky. Jak propastný rozdíl mezi konzumací kávy v Etiopii a sousední Keni. Podobné situaci je cestovatel vystaven také např. v Indii, kde si skutečně dobrý indický čaj také téměř nedopřejete, neboť většinou dostanete teplé sladké mléko a k tomu klasický snídaňový sáček světoznámé firmy. Pokud jste zvyklí na dobré sypané indické čaje a dopřáváte si je bez cukru a (pokud nejste Angličan nebo Ind) také bez mléka, čisté nebo s trochou medu, budete si muset počkat na návrat domů (mimochodem krásné čajovny zařízené ve stylu „český sen o Indii“ jsou opravdu jen u nás). Abych ovšem zachoval objektivitu, v Ladakhu a Zanskaru si (zejména v buddhistických klášterech) můžete vychutnat dobrý sypaný čaj, jenomže se žluklým jačím máslem, tsampou a (bohužel) se solí. Čaj je mimochodem zajímavý také se silným chilli kořením, které při experimentování neublíží ani kávě.

Etiopské kávovníky dorazily do Keni s velkou a stovky let trvající oklikou, ale dorazily, a to je důležité, protože tamní plantáže jsou skvěle umístěné a kávovníky si v nich přímo jódlují (nikoli však po tyrolsku, dokonce ani po pygmejsku – ano, pygmejové mají svůj způsob jódlování – ale kávovníky si jódlují po svém, hezky tiše) a poležet si mezi nimi na keňské plantáži je mimořádně příjemné. Není divu, že Masajové začali radostně skákat: čím silnější káva, tím vyšší skoky a širší úsměv na sympatické masajské tváři.

Jemen a arabští kávoví velkovezíři

Chytří pánové v Jemenu v krásných dželábiích a turbanech se zahnutými meči rychle pochopili, že nejenom kadidlem živ je obchodník, a tak vybudovali terasovitá zavlažovaná políčka poměrně malých ploch ve vysokých nadmořských výškách a zasadili etiopskou kávu. Ten nápad byl přímo geniální a ostré jemenské slunce vyzařovalo tolik platónského dobra, že rostliny kávovníků rostly až k nebi, jódlovaly a zpívaly aleluja. Bohužel někteří dnešní pánové v Jemenu místo meditací v oblaku kadidla, s dobrou silnou kávou v ruce a ústy plnými čatu vymýšlí, jak zabít jeden druhého. Patrně jsou to ti, kteří nepijí kávu, protože kdyby všichni pili dobrou kávu (a ne ten ďábelský instantní patok, který nás stahuje do bláta hříchu) svět by byl lepší, dokonce biblicky řečeno velmi dobrý. Dobrá káva je jedním z klíčů do ztraceného ráje.

Arabové si svůj přístup ke kávě založili na velmi jemném mletí (což zajistí lepší a silnější extrahování a vytáhne z kávy maximum esence) a přidávání koření, nejčastěji kardamonu, ovšem také vanilky, skořice, pepře nebo pomerančové kůry. Setkali jsme se i s kávou ochucenou datlemi a čokoládou. Nezbývá než Araby za tento počin hlasitě pochválit – čerstvá, jemně mletá káva s kardamonem bytostně patří do našeho kávového baru.

Arabové připravují kávu (arabsky????vysloveno „kahua“)tradičně v džezvě: připraví přiměřené množství vody (aby byl prostor pro vypěnění a káva při tom nepřetekla), vmíchají do studené vody kávu a cukr a umístí na plotýnku nebo na oheň. Káva se připravuje pomalu, v klidu, na čas se netlačí, a proto jede plotýnka jen volně, na třetinu výkonu. Káva potřebuje svůj čas a člověk také (!), není nic smutnějšího než uhoněný chudák, který jednou rukou telefonuje a druhou si zalévá jakýsi nemravný patok, který stejnou rychlostí srkne a běží někomu skočit šipku mezi půle... Milovník kávy musí takového nešťastníka litovat a nutně si položit otázku, zda pro něj ještě existuje možnost záchrany. Jistě! Nikdy není pozdě vyplout na oceán černého zlata v korábu alespoň základní znalosti kávy se solidní výbavou k přípravě, nebo lépe vycestovat do širého světa a nechat se opájet rozmanitými druhy kávy a vychutnávat si s nimi i unikátní způsoby přípravy. Nikdo není ztracen. Káva nikoho nevylučuje ze svého láskyplného přátelství.

Komu se nechce dlouhé minuty stát u pomalu najíždějící džezvy, která ve finále při nepozornosti velmi rychle vyteče na plotýnku, pro toho existují džezvomaty: jde o automatický kávovar, kam vložíte prázdnou džezvu a kávovar vše udělá za vás, ale udělá to pomalu, tak jak si to káva zaslouží a pohlídá za vás vypěnění. Tento kávovar lze tolerovat, i když pravý rituál je nenahraditelný. Ovšem rádoby kvalitní automaty používané v našem kulturním prostředí, které vám kávu nachroustají a připraví během pěti sekund již úplně tolerovat nelze, ale samozřejmě proti gustu žádný dišputát.

Arabové pijí kávu při všech příležitostech, někdy pro našince až zarážejících. Jako milovník saunování často v arabských zemích navštěvuji saunu a byl jsem po prvním saunování v Sýrii velmi překvapen, když jsem zcela vyprahlý po dlouhém saunování a také pobytu v eukalyptové parní komoře (mimochodem doma jsem si myslel, že jsem docela dost chlupatý chlápek, ovšem Syřané v sauně mi jasně ukázali, že jsem lysý jako jejich ženy; jejich medvědí srst na zádech by zasloužila návštěvu našeho barber shopu) dostal v krásné relaxační místnosti silnou kávu a vodní dýmku. Ptal jsem se po vodě – chlapík vytřeštil oči a nepoklepal si na čelo jenom z úcty k saunařovi, ať už má jakkoli zvrácené zvyky a je jakkoli lysý. Po sauně v Arábii se pije jedině silná káva nebo čaj a vodní dýmka nebo cigaretka. Vodu pijí velbloudi.

Kávový rituál v Súdánu je unikátní, krásný a je jakýmsi přemostěním mezi Etiopií a Egyptem či Jemenem. Káva se tam připravuje spíše výše popsaným etiopským způsobem, ovšem jebeny jsou nahrazeny krásnými konévkami vzhledem někde mezi jebenou a džezvou, i když na jihu Súdánu jsem viděl také jebeny, jen mírně odlišně tvarované vzhledem k těm etiopským a rovněž nalévání kávy přes trávu po etiopském způsobu. Jinak je však gastronomie v Etiopii a v Súdánu diametrálně odlišná. Jediným spojujícím bodem je podobně dobrá a podobně připravovaná (a někde i servírovaná) káva.

V mnoha arabských zemích se v letních parnech setkáte se zajímavě oblečenými pány, kteří ve velkých tradičních nádobách zavěšených na zádech roznášejí po městě studenou, ale silnou kávu a také vodu. Ochutnal jsem od nich v Maroku, Libyi, Egyptě, Palestině, Sýrii a v Íránu, ale zaregistroval jsem je i v mnoha dalších arabských zemích. Studená káva bývá obvykle (nikoli však výlučně) neslazená a její síla bez přidaného cukru vyvolává mírně až výrazně nakyslou chuť, což je ovšem naprosto v pořádku. Pokud jste cestovatel srdcař, je tato káva pro vás, pokud jste cestovatel kardiak, tato káva pro vás ve vedru na přímém slunci nebude ta nejlepší volba.

Arabové si umí kávu v klidu vychutnat a naplnit její čas. Čas je podle mého soudu beztvará nabídka, která nás nemá honit jako nadmuté kozy, ale rozevírat nám nekonečné obzory svobody, které se skvěle formují na cestách s šálkem kávy v ruce. Necháte-li se hladit drobnou krásnou a jemnější arabicou nebo mohutnou silnou (mírně přisprostlou) robustou, to už je na chuti a vkusu každého cestovatele. Osobně dávám přednost drobné, vyvážené a jemné arabice, která bývá něžná, kvalitní a jejíž dotyky až tantricky hladí duši a povznášejí ducha. Ovšem když na mě v latinské Americe skočí obtloustlá robusta, také mě neuráží a rád si nechám ukázat, co umí.

Ameriky a kubánský trojboj: káva, rum, doutník

Když už jsme u amerických káv, je třeba se přiznat, že nejsou naše nejoblíbenější, i když čerstvá Costa Rica je u nás stále k mání. Ostatní karibské kávy nás příliš neoslovují, a pokud se jedná o slavnou brazilskou kávu, bohužel se netrefila do našeho vkusu, ale dobře ji připravují Libanonci hezky najemno s kardamonem a tedy takto připravená nás vůbec neuráží. Obecně ovšem latinskoamerické kávy (španělsky jednoduše cafe) nejsou vůbec špatné a je zcela pochopitelné, že mají spoustu milovníků.

Severní Amerika je mimořádně výkonným konzumentem kávy, a přestože obvykle nejde o žádný velký kávový zážitek, snídaně ve Státech a jejich velká „amerikána“ jsou celkem fajn a v USA jsme na ně zvyklí. Ovšem takové snídaňové espresso s dvojitým sedmiletým tmavým rumem na Kubě, to je americká snídaně podle našeho gusta. Na Kubě si ráno obvykle dáváme tzv. snídaňový trojboj: silné espresso, sedmiletou tmavou Havanu a kvalitní doutník. Den je potom svěží, příjemně se šine k večeru, ale při dlouhodobé konzumaci trojboje je obvykle nutné přejít na silnější léky na tlak. Jistě, káva a některé nejlepší alkoholické nápoje jdou fantasticky dohromady, ale nezapomínejme na Kantova slova: člověk (a cestovatel po výtce) je skutečně svobodný, jen když zvažuje své jednání nezávisle na všech heteronomních motivech, kam patří též naše náklonosti, pudy či závislosti. Závislost zcela neguje naši svobodu, tak raději zůstaňme u kávy a nechme si koření jen na mimořádné příležitosti. I když na občasný kubánský trojboj nedáme dopustit.

Kávový rasismus

Při naší dvouleté cestě Afrikou jsme jednoho krásného horkého odpoledne zakotvili v pouliční nálevně v Togu s obrovskou chutí na dobrou kávu a alespoň hodinový odpočinek. Vstoupili jsme do šera betonové nálevny, jejíž stěny zdobila hezky probarvená plíseň a bylo tam o příjemné dva stupně méně než venku. V betonové krychli, kterou nemohu nazvat ani kavárnou, ani hospodou, nikdo nebyl. Za chatrným stolem (což byl bar) seděl majitel podniku a míchal si kávu. Již vůně nasátá zpovzdálí těžkého plesnivého vzduchu jasně napověděla, že se jedná o opravdovou a dokonce dobrou kávu. Posadili jsme se, pozdravili a objednali si dvě kávy.

„Kávu bohužel nemám,“ prohlásil sympatický černoch.

„Nemáte? Vždyť na ni koukáme, vždyť si ji právě mícháte...“ snažil jsem se zachránit situaci.

„Ale ne,“ vedl si svou černoch, „to není káva, kterou pijí whitemani, to není Nescafé, to je něco úplně jiného.“ Tak to byla rána pod pás, jednoznačný kávový rasismus. Whitemani chodí po Africe s nálepkou Nescafé na čele? Je mi zle, jsem kávově uražen, ponížen, dehonestován... Naštěstí si z toho kulový dělám.

„A co to pijete vy?“ ptám se opatrně, ale stále dotíravěji.

„To vy neznáte, to vy nepijte, to je káva z Kamerunu, vozí mi ji kamarád, který tam pracuje na plantážích, ta by pro vás nebyla dobrá, nic pro whitemany.“

A tak se stalo – jak říká Sinuhet – že jsme si v Togu vychutnali vynikající kamerunskou kávu připravenou jednoduchou metodou českého turka (k němuž se za chvilku dostaneme). Kuriózní bylo, že sympatický černoch tuto skvělou kávu nechápal jako opravdovou kávu (což je podle masivní reklamy v západní Africe pouze rozpustná šlichta) a nic po nás za ni nechtěl. Tak jsme si dali alespoň něco velmi podezřelého k snědku z jeho nabídky, aby netratil, rychle jsme to vytěsnili z paměti a nechali na jazyku dlouze působit opojnou chuť Kamerunu.

Abych ale nebyl vůči rozpustné šlichtě pouze negativní, musím v rámci snahy o objektivitu pochválit snídaně v Burkině Faso, které si tam dáte po ránu na každém druhém rohu na ulici. Po Francouzích tam zůstal zvyk snídat bagetu s máslem (což je po roce cesty po Africe docela slast) a k tomu velmi sladký „kvazikávový nápoj“, tedy rozpustné Nescafé zalité horkou vodou a spoustou sladkého salka. Tento nápoj sice není káva, ale k snídani v Burkině skutečně cestovatele potěší a dodá energii k další cestě. Instantním zážitkům se sice bráním jako čert kříži, ale i s karikaturou se dá kreativně pracovat. Někteří navrhují nazývat rozpušťáka jako „kávový nápoj“ nebo „teplý nápoj ala káva“. No, je to jako kuře ala bažant. Prostě to není bažant.

Turek, mokka, džezva, jebena

Kredibilita českého turka v posledních desetiletích klesla až na dno – stal se z něho špinavec se špatnou pověstí, ovšem za to může porevoluční instantní mánie, která z českého národa udělala píče (nebo raději pijáky) šlicht a patoků. Turek samozřejmě není druh kávy, ale způsob přípravy. Pokud si zalijete kvalitní dobře namletou kávu téměř vroucí vodou, zamícháte, necháte přibližně čtyři minuty extrahovat a poté přelijete přes jemné sítko do kvalitního šálku, dostanete dobrou kávu, ovšem přímé zalití vroucí vodou kvalitu nápoje snižuje, neboť v džezvě či v mocce dochází k pozvolnému ohřevu či propařování a výsledkem je subtilnější, rafinovanější a příjemnější mok. Samozřejmě pokud si zalijete prastarou lacinou kávu namletou v minulém století do masivního půllitru a necháte si kávu deset minut chladnout, poté ji nepřelijete a postupně se prokoušete lógrem až na dno, tak skutečně kromě dobrého retro zážitku a vzpomínky na léto u babičky či kyselé připomínky komunistické idiocie (jsme důsledně pro dialog, ale má to své meze a komunisté se nalézají daleko za naší hranicí tolerance a dialogu), příjemný kávový zážitek si opravdu nedopřejete. Turek ano, ale z kvalitní kávy a po čtyřech minutách přelitý přes sítko do pěkného šálku.

Lepší je v případě potřeby či chuti vypít více menších šálků v lehkých a pohodových rozestupech, než jednu půllitrovou bombu, kdy začínáte s opařenými rty a končíte s pocitem záhadného ice café. Ve světě se s naším nepřelitým, hrubě namletým turkem prakticky nesetkáte, a proto by mě neuráželo zapsat českého turka, který stále vládne venkovským pivnicím, často – po kubánském vzoru – s tuzemákem coby bonusem sladícím esenci, mezi mizející kulturní dědictví.

Velmi kvalitní je příprava v konvici zvané mokka, kde dochází k postupnému propařování kávy a poté pomalému procezení. Takto připravená káva bývá silnější a chuťově velmi plná. Existuje mnoho dalších, rychlejších způsobů přípravy používaných zejména v uspěchané Evropě (Chemex, French press, Aeropress, Vacuum pot, studená extrakce atd.). Není žádným tajemstvím, že káva připravená během pěti sekund chytrým přístrojem rozhodně není ideální cestou kávového gurmána a nikdy nenabídne skutečný kávový rauš, tedy s výjimkou skvělého italského espressa z kvalitní páky.

Vietnam: asijský kávový unikát

Vzhledem k rozsahu článku už na asijské kávy není dostatek místa, proto zmíníme jen ty nejdůležitější: jsou jimi (podle našeho soudu) kávy z Indie, Indonésie a Vietnamu. Velmi známá je – v poslední době čím dál populárnější – vietnamská cibetková káva. Kromě velmi dobré kávy – vietnamskyca phe – (jedné z mých top káv, která ovšem mnohým působí protažení obličeje do zcela nečitelné grimasy) mají Vietnamci sympatický rituál přípravy lahodného povzbudivého moku: dostanete prázdný šálek, na který se umístí sítko, na něž se položí jakýsi z vrchu zaklopitelný, zespod děravý hliníkový šálek, do něhož se nasype káva a zalije se horkou vodou. Pomalu vylouhovaná káva potom velmi volně a klidně překapává do vašeho šálku a za tři až čtyři minuty (podle velikosti frakce sítka a počtu sítek) je káva hotová.

Svět nabízí cestovateli mnoho kávových zážitků, a proto nezbývá než dodat, že kolik kultur poznáš, kolik kávových rituálů zakusíš, tolikrát jsi člověkem.