Agresivní černoch, lidská práva, kámen a paralyzér

Polonahý černoch se mě právě chystal zabít. Jednal přesně podle platné legislativy svého společenství, jednal podle ústně tradovaného imperativu – vlastního chránit, cizího zabít. Já jsem byl jednoznačně cizí.

Na cestách světem jsem mnohokrát zakusil, co to znamená „mít a nemít na něco právo“. Lépe řečeno, mnohokrát jsem zažil situaci, kdy mi mé právo, například právo na život, někdo bral; jenomže mnohdy šlo o to, že ten druhý o žádném mém právu na život vůbec nic nevěděl, a tedy nejednal proti právu. Několikrát mi totiž šlo o život mezi domorodými kmeny, kde právo na život má (z jejich pohledu) pouze člen pokrevního společenství, což například u černých Surmů na hranici Súdánu a Etiopie zjevně nejsem já, běloch. Doma člověku úplně nedochází, že právo na život není tak zřejmá a obecně přijatá skutečnost, jak si mnohdy myslíme, a že budou na světě místa, kde o tomto právu nikdo nic neví. Přesně tak tomu bylo v deštném lese kdesi na hranicích Etiopie a Súdánu, když jsem osamocen narazil na nahého bojovníka kmene Surma. Okamžitě vzal do ruky kámen a chystal se k útoku.

Surmský bojovník tehdy jednal přesně podle platné legislativy svého společenství, jednal podle ústně tradovaného imperativu – vlastního chránit, cizího zabít. Já jsem byl jednoznačně cizí. Surmský zákon platný na surmském území. Jednoduché a nebezpečné rozdělení lidí na dvě skupiny, „my a oni“. Takové rozdělení většinou říká „my“ jsme lidi, „my“ máme práva, ovšem „oni“ nejsou plnohodnotní lidé, a tedy „jim“ žádná práva nepřísluší. Listina základních práv a svobod OSN z roku 1948 je skutečně mimořádný kulturní vzmach lidského ducha, který se po zvěrstvech druhé světové války pokusil odbourat dělení lidí na „my“ a „oni“, ale ani s vytištěným exemplářem mi právo na život nezaručí tam, kde mi jej ten druhý nepřizná. Tedy například v deštném lese tváří v tvář surmskému bojovníku.

Existují lidská práva?

Lidská práva, jakkoli by se mohla zdát pevná, neotřesitelná a jasná, ve skutečnosti charakterizuje mimořádná křehkost a síla společné vůle, která je drží pohromadě. Pro ujasnění podstaty lidských práv je třeba si uvědomit, že to nejsou primárně individuální a subjektivní práva jedince, ale povinnosti a omezení vůči ostatním lidem, např. z historie všem dobře známé starozákonní desatero. Právo jedince na život je v podstatě zákaz jej zabít pro všechny ostatní. Starozákonní imperativ „nezabiješ“ (Ex 20,13) však původně nehájil všechny, jak to chápeme my dnes; podle biblistů znamenal spíše „neusmrtíš jiného Hebreje“, tedy chránil pouze bližního. Opět důvěrně známé „my“ a „oni“, které teprve křesťané překonali, aby se „nezabiješ“ vztahovalo na všechny lidi bez výjimky. Takové právo potom platí a je vymahatelné pouze tam, kde lidé vzájemně cítí povinnost vůči druhým. Tam, kde takovou povinnost vůči druhým nikdo necítí, právo v podstatě neexistuje. A právě v tomto kritickém momentě cestovatel zakouší podstatu lidských práv – ona totiž popravdě žádná práva nejsou, pokud se na nich nedohodneme. A s mladým bojovníkem kmene Surma, nejen že nebyla řeč, nebyla ani chuť komunikovat jakkoli jinak než kamenem. Naštěstí my, kteří přiznáváme lidská práva i nečlenům pokrevního společenství, nosíme do džungle výkonný elektrický paralyzér, který nahradí deprivaci rozpravy nad lidskými právy.

Kdo je v pravdě a kdo se mýlí

Cestovatel často vyráží do širého světa s představou, na co obecně a univerzálně má a nemá právo, co je „dobře“ a co je „špatně“. Už pouhý fakt, že sama otázka „co je dobro“ nebo „co to znamená, že něco je dobře“ je filozofická, a tedy ne zcela přesvědčivě a jednoznačně zodpověditelná, by měl naznačit, že ono „dobře“ může jinde znamenat „špatně“ a že není hned jasné, kdo se mýlí, i když cestovatel obvykle podezřívá automaticky „ty druhé“, tedy „ty z té méně rozvinuté kultury“. Ovšem můžeme my Češi považovat například (v poslední době často skloňovanou) syrskou kulturu za méně rozvinutou? Historie tvrdí opak. To my Češi jsme nováčci v kulturním světě (toto je ten magický bod, do kterého mohou zájemci vylít svůj migrační hněv). A co kultura přírodního národa Surma, jehož příslušníci běhají nazí po deštném lese? Máme kompetenci o nich cokoli vypovídat? Kde nebo od koho takovou kompetenci bereme? Jsme snad vševědoucí, abychom přehlédli všechny kultury světa a z nebeského nadhledu je objektivně zhodnotili? Neslučujeme příliš kulturu s náboženstvím a náboženství s politickým chtíčem? 

Střet kultur odhaluje dřeň lidských práv a odedávnou etickou otázku „jak mám jednat, aby to bylo dobře“, která zaměstnávala už filozofy v antickém Řecku, a která nechává absolutně v nezájmu až příliš Machiavelliho vladařů současného „civilizovaného“ světa. Vyzrálost kultur nelze hodnotit podle ekonomických výsledků, jak to často děláme. Právě cestovatel je jakýmsi prubířským kamenem vyzrálosti kultur, když se vydává do nejistoty a zcela nechráněn se vystavuje reakci cizích lidí. Taková kultura, která se vyznačuje vlídností a dokonce nezištnou pohostinností k poutníkům, může být považována za vyzrálou. A byla to právě kultura biblických zemí, která mě na cestách překvapila až odzbrojující pohostinností. Zmínit musím také indické Sikhy, kteří v každém indickém městě provozují tzv. gurudváru spojenou s ubytovnou pro poutníky, kde může kdokoli (jakéhokoli vyznání či názoru) několik dní a nocí odpočívat, jíst a pít zcela zdarma. Velmi vlídně a nezištně mě přijali také budhisté v Himálaji (byl jsem tehdy nejvýš), nebo některé domorodé kmeny v Africe, například namibijští Himbové nebo tanzanští Masajové.

Cestovatel se vydává do bezpráví

Cestovatel si musí uvědomit, že opuštěním společenství, které svým členům garantuje určitá práva tím, že oni členové ctí omezení a povinnosti vůči ostatním, opouští i tyto křehké jistoty. Cestuje do odlehlých koutů světa, kde nikdo nemá ponětí o jeho představách, které on zprvu pokládá za neotřesitelná univerzálně platná lidská práva, jejichž je suverénním nositelem. Bohužel a zároveň bohudík je nemá přišpendlená na čele a setkání s cizincem tedy může být opravdové.

Přesto všechno, co jsem na cestách za ta mnohá léta dobrodružného putování mezi domorodci prožil, mi právo na život nikdo dokonale nevzal. Lze se tedy domnívat, že i bez dohody, bez společného jazyka a dokonce bez jazyka vůbec (?), lidé přirozeně (ze své podstaty a bez vysvětlení) ctí život ostatních lidí. Paradoxně, nejefektivněji se mi právo na život pokusili odejmout londýnští fotbaloví fanoušci po prohraném zápase v Anglii. Řeklo by se civilizovaná země, kde nejen že se lidé dohodli na právech, ale také je ctí svým omezením vůči druhým. Chyba. Kóma. Sanita. Procitnutí. Poučení.

Společenství, které cestovateli přiznává a garantuje práva, je však nesmírně důležité. V roce 2004, na hranicích Jihoafrické republiky a Svazijska, nám odmítli udělit svazijská víza a vstup do země, protože jako Češi jsme na to přímo na hranicích neměli právo. Museli bychom stovky kilometrů zpět na konzulát. Poprvé po vstupu do Evropské unie jsem zkusil, zda má pro nás členství nějakou reálnou okamžitou výhodu a vida: jako občané Evropské unie jsme dostali víza okamžitě na místě a zadarmo do pasu, úředníci se poklonili a popřáli nám příjemný pobyt. Ještě se omluvili za předchozí nedorozumění. Ukázalo se, že Evropská unie, jakožto mnohem větší a vlivnější společenství než naše samotná vlast, dokáže garantovat a zajistit mnohem širší práva cestovateli i na opačné straně světa. Vzpomněl jsem si tehdy na Šavla z Tarsu, později známého jako sv. Pavel, který jako Žid neměl v tehdejším „mezinárodním“ světě mnohá práva, ale jako římský občan, kterým byl shodou okolností také, měl garantována plná římská práva, včetně práva odvolat se k císaři, což také udělal a bylo mu vyhověno. Při sčítání argumentů v kritice dnešního Imperia Romana nezapomínejme odečítat výhody, které nám velké společenství zajišťuje téměř po celém světě. Výsledek počtů ať si každý zhodnotí sám.

Lidská práva, kámen a paralyzér

Společenství je důležité. Lidská práva se totiž neprosadí sama, ale v rámci konkrétního společenství, pro nás v rámci státu či mezinárodního uskupení, do kterého patříme. Stejně tak je ale důležité, stejná práva přiznat i nečlenům vlastního společenství a představit si sebe na místě cizince. Zlaté pravidlo, jednoduché pravidlo reciproční morálky, je základem mezilidské dohody lidských práv – jak chceš, aby ostatní jednali s tebou, jednej i ty s nimi. Případně vyjádřeno Kantovým kategorickým imperativem – jednej vždy tak, aby se tvé jednání dalo použít jako příklad pro všechny. Se surmským bojovníkem jsme se tehdy (po namíření paralyzéru) dohodli pouhým pohledem. Oba jsme ustoupili, vzájemně se respektovali a odešli každý svou cestou. Můj paralyzér svým hrozivým bleskem za doprovodu ohlušující rány jen srovnal potencionální síly. Bojovník nepoužil kámen, já jsem nepoužil paralyzér. Jen jsem se zamyslel nad svým právem na život v kontrastu s jeho právy platnými na jeho území a snažil se číst v jeho očích, zda přemýšlí, nebo jen pudově jedná…