Africká deziluze

Na naší dlouhé cestě Afrikou kráčíme etiopským deštným lesem v netrpělivém očekávání, že snad brzy spatříme domorodce nebezpečného kmene Mursi. Přicházíme do malé vesnice.

Najednou se z chýše vynořuje mursijská žena s velkým terakotovým talířkem ve spodním rtu. Srdce mi čtyřikrát pomalu a silně udeřilo do žeber, aby se potom rozeběhlo na plné obrátky a nahrnulo do hlavy tolik krve, až jsem se zamotal. Poprvé vidím člověka s talířkem pelele v ústech. Je to fascinující, nepopsatelné, úžasné a krásné. Cítím satisfakci, vzrušení, překonání další hranice i trochu strachu. Žena je do půli těla nahá, omotána do hrubé deky. Povislá prsa má zdobená jizvovým tetováním, které přechází až na záda. Na nohách zvoní měděné kruhy. Je špinavá, zaprášená, nohy obalené zaschlým blátem.

Je neuvěřitelné, že se dívám na člověka v roce 2005, nebo přesněji v roce 1998 podle etiopského kalendáře. Za ženou vylézá z chýše nahý muž. Nemá na sobě žádné zdobení, jen několik jizev na rukou. V žádném případě se neodvažuji sáhnout po foťáku. Čekáme na jejich reakci. Muž zvedá ruku a dělá gesto, které si vykládáme jako pozvání. Pomalu tedy postupujeme blíž. To už z chýší vylézají další domorodci. Nahý muž, možná náčelník, nás zastavuje před chýšemi. Dál nesmíme. Chvilku na sebe jen tak hledíme. Myslím, že všichni čtyři se topíme v cestovatelské extázi.

Nahý muž najednou těžkopádnou mimikou představuje fotografování a u toho kýve. Ukazuje nám, že můžeme fotit? Vida, nazí domorodci nejsou tak úplně nezasažení vnějšími vlivy. Bez dlouhého přemýšlení vytahujeme foťáky a pořizujeme několik snímků. V tom ale slyšíme blížící se rachot. Co to může být?

Za chvilku se z oblaku kouře vynořuje snad deset bílých Land Roverů. Kde se tady berou? Zastavily. Ihned vyskákalo několik černochů se samopaly a za nimi začínají vystupovat Japonci zakuklení v goratexovém oblečení s bílými rukavicemi, rouškami přes obličeje a někteří ještě s UV filtrovým štítkem před hlavou. Jako zjevení z jiného světa. Ozbrojení černoši se domlouvají s domorodci, staví je na lepší světlo a pozadí a Japonci spouštějí fotografickou salvu. Za dvě minuty je dofotografováno. Japonci beze slova naskakují do Land Roverů, ozbrojenci předávají domorodcům peníze, naskakují do aut a mizí v dalším oblaku prachu. Celé to netrvalo déle než pět minut. Naše výrazy jsou plné nepochopení, údivu, rozčarování a  snad i  zklamání. Toto jsme rozhodně nechtěli vidět.

Domorodci nás najednou ignorují, přepočítávají peníze a zalézají zpátky do chýší. Pro dnešek je asi vyděláno. Po tomto surmickém zasvěcení jsme pochopili, jak to tady chodí. Už nemáme chuť ani odhodlání probíjet se džunglí. Naše pocity jsou směsicí znechucení, podvedení a instantní náhražky dobrodružství, ke kterému najednou patříme i my.

Za pár minut už jsme v pohodě a celému zážitku s Japonci v mursijské vesnici se nemůžeme vynasmát. Najednou nám to připadá tak komické a vlastně tak pochopitelné. Určitě tady jsou stále ještě kmeny, které dosud nespatřily bělocha, ale musí žít v tak odlehlých oblastech, kam se nedostanou terénní auta cestovních kanceláří.

Co na tom, že Japonci to mají bez námahy. My to máme dobrodružné, oni ne. Za dva dny už budou sedět v tokijských kancelářích a nebudou si jisti, jestli návštěva Mursiů nebyl jen přelud z přepracování.