Spousta červených ňader a trocha bílé filosofie

Cestopis na pokračování... Z nového cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU, jehož cestopisná a duchovní rovina se prolne před branami skutečného i mystického Damašku.

Přišel čas, abychom se vypravili hluboko do neznáma, mezi vesnice domorodých Himbů v odlehlé oblasti na hranici Namibie a Angoly. Je to okamžik přímo slavnostní. Domorodé kmeny mě tak fascinují, že když jsem prvně spatřil fotografii ženy z kmene Surma, s terakotovým talířkem pelele vloženým do proříznutého rtu, věděl jsem, že dokud tyto fascinující lidi nenavštívím, nebude mé srdce v klidu a bude mě stále plíživě a hořce obviňovat z lenosti a marnění času. Moje nitro mě rádo usvědčuje z hříchu nenaplňování mých možností. V ústech mám potom pachuť hořkosti, hrdlo sevřené a na hrudi tíhu všech těch nedozírných možností, které se snažím přehlížet a nenaplňuji je. Můj velký oblíbenec Mika Waltari často hovoříval se svým srdcem a občas jej někde zapomněl. Prožíval potom vzácné chvíle klidu. Mé srdce mi tento odpočinek zatím nedopřává. Stále mi poroučí, kam mám jít. Žene mě do nebezpečí, dobrodružství, riskantních situací a má z toho rozkoš a slast. Ale nezoufám si. Budu se srdcem hovořit jako Mika Waltari a třeba jednou najdeme společnou řeč a ono mi vše vysvětlí. Snad se tak stane před branami Damašku.

Když jsem tehdy spatřil fotografii ženy kmene Surma, ztuhl jsem v němém úžasu. Bylo to na jakési reklamě v autobuse, která inzerovala časopis Koktejl. Na titulní straně byla fotografie od cestovatele Petra Jahody. Leták byl tak maličký, že nebylo možné přečíst, o jaké číslo a ročník se jedná, takže jsem si obratem objednal všechny kompletní ročníky za posledních pět let. Za týden mi přišel těžký balík a já jsem netrpělivě hledal fotografii záhadné ženy s talířkem v ústech. Když jsem hledaný výtisk našel, srdce se mi rozbušilo a já jsem jej s posvátnou až adorující úctou zvedl do výše očí. Začal jsem listovat a číst. Byl jsem chycen, omámen, okouzlen. Už nebylo cesty zpět.

A proto jsme nyní tady v Africe a vyrážíme pěšky se zásobou vody a jídla na týden hledat zvláštní lidi, kteří se potírají červenou směsí sádla a hlíny. Opouštíme městečko Opuwe a sledujeme prašnou cestu vyšlapanou v písku. Směřujeme k nevysokým horám na hranici s Angolou. Čeká nás dlouhá cesta, a tak se příliš nevyčerpáváme mluvením a každý se při klidné chůzi probíráme vlastními myšlenkami. Ptám se sám sebe, proč vlastně Himby hledám? Co si myslím, že se setkáním změní? Možná přeskočí nedefinovatelná jiskra, která za čas rozžehne plápolající oheň v mém nitru. Ale možná ne. Možná se prostě nestane nic. S jistotou vím jenom to, že něco hledám. Jsem hnán nevědomostí, kterou toužím překonat. To duchovní hledání, hledání podstaty skutečnosti, jako by bylo od malička integrální součástí mé přirozenosti. Nemůžu se přestat ptát sám sebe. Nemůžu na to nemyslet. Hledání je motorem mého cestování po světě. Zatím si musím přiznat, že absolutně nemám jasno. Hledání je vepsáno do mého nejniternějšího nitra. Nemůžu před tím utéci. Zkoušel jsem to. Létal jsem větroněm, ale ani v záplavě adrenalinu při vývrtce (tři vruty větroněm střemhlav dolů) jsem z hloubi své duše nedostal ty sžíravé otázky. Právě naopak. Vždy, když jsem prožil něco výjimečného, něco krásného, zazněly ve mně otázky s ještě větší intenzitou.

 Někdy trochu závidím lidem, kteří se neptají, o co tady vlastně jde, ale zároveň je považuji za duchovní tupce, chudáky, otroky doby. Vidím lidi inspirativní a lidi neinspirativní. Lidi, kteří si vybrali malý život a chtějí pouze náhražky, revivaly opravdového, život jenom jako. Bojí se něco prožít. I na cestách občas potkávám lidi, kteří si přesně naplánovali svou dvoutýdenní cestu do posledního detailu. Bojí se, aby se nešťastnou náhodou nevzdálili svému plánu, aby náhodou něco nezažili. Chtějí si jen odškrtnout navštívenou zemi ve svém bezcenném seznamu. Ale ve skutečnosti nechtějí být navštívenou zemí proměňováni, ovlivňováni. Jak odcestovali z domu, tak se vrací.

 Existují ale jiní cestovatelé, ti kteří otevírají své duše novému a nechávají se proměňovat světem. Dostávají tvrdé rány i překrásná pohlazení, ale hlavně žijí své příběhy, ať už jsou jakékoli. Mé myšlenky stále krouží kolem Himbů. Co mě k nim tak táhne? Vždyť jim nebudu rozumět. Lehce se může stát, že si do nich budu promítat své dosavadní zkušenosti a hledat v nich to, co chci, a nikoli to, co v sobě opravdu mají. Ve skutečnosti jsem silně ovlivněn myšlenkou buddhismu. V patnácti letech se mi do ruky dostala monografie Tibetská kniha života. Byl jsem zcela paralyzován. Nedokázal jsem myslet na nic jiného a jediné, po čem jsem toužil, bylo zakusit hloubku buddhistické meditace v klášteře vysoko v tibetském Himálaji. Ten sen se mi vyplnil v devatenácti letech v Ladakhu. Cítil jsem se jako v ráji. Jako bych do té doby žil na špatném místě a teď se konečně vrátil domů. Prožíval jsem extázi. V  hlavě si cestou skládám jakési kompendium svých buddhistických zkušeností, ale nedostávám kýžené odpovědi. Stále intenzivněji mi to připadá spíše jako extatické zavírání očí před realitou.

Já chci ale rozumět právě realitě, životu, smrti, bolesti, žalu, zklamání, sžíravému těšení se na něco krásného, touze. Meditace mi neodpovídá na nic. K ničemu to nevede, nevyzrává to, nepřináší žádnou moudrost, je to útěk. A já utíkat nechci. Je nepříjemné přiznat si, že jsme se vydali slepou ulicí, ale je to nezbytné, chceme-li nakonec opravdu někam dojít. Bytostně chci žít opravdový příběh, žádnou ubohou připravenou náhražku, prošlápnutou cestu, žádné bezpečné řešení. Ano, já chci dobrodružství a nebezpečí, chci prolamovat výhledy do věčnosti, chci zakoušet něco opravdového, neměnného. Jen žádnou mrzkou iluzi spokojenosti na gauči u televize. Venku, těsně před prahem třeba panelákového bytu, začíná miliarda úžasných cest životem. Právě teď se v Indii malý chlapec rozhodl, že za otcovy úspory koupí rikšu a pokusí se naplnit možnost rozkládající se před ním. Nemá nic než rikšu, a přesto naplňuje svůj čas na rozdíl od hltačů plytkých televizních náhražek skutečného života tam venku.

Ale co tedy hledám u domorodých kmenů? Snad jakousi původní nezkaženou moudrost. Tajně doufám, že ve svých tradicích nesou první vzkaz Stvořitelův člověku. Možná ano, ale dostanu se k němu? Jsem jazykově, kulturně, duchovně a  myšlenkově absolutně vzdálen. Ta propast se přeci nedá překlenout. Pro mě ale musí existovat cesta k poznání, jinak by vše postrádalo smysl a mohli bychom se opravdu připodobnit opicím. My ale nejsme opice. Na jedné straně skládáme úžasnou hudbu, malujeme obrazy a stavíme babylonské věže. Na druhé straně se zběsile vraždíme ve válkách, soupeříme, vzájemně se ponižujeme a jsme neskutečně brutální sami k sobě. Nic z toho opice nedělají. Opice neskládají opery ani se hromadně nelikvidují v plynových komorách.

„Vesnice, tamhle,“ vytrhla mě Míša konečně z myšlenek, které mě začínaly svazovat a dusit. Znovu se hluboce nadechuji v naivní radosti, že se dnes stane něco krásného, pro co stojí za to chodit po Africe.

 „No jo, je tam vesnička, snad bude himbská,“ přitakám a zrychlujeme. Za pár minut z vesničky vybíhají malé děti a ženou se k nám. Následující scénář je jako klon těch minulých. Radost dětí, tahání za blond vlasy, cesta do vesnice, představení náčelníkovi a usednutí k ohni. Náčelník vesnice je u Himbů stařešina, který se těší obrovské důstojnosti. Stařešina pokynul, aby ženy připravily čaj, a my se rozhlížíme po vesnici. Kruhové hliněné chýše mají špičaté dřevěné stříšky. Jsou velmi malé, na prostor si zřejmě Himbové nepotrpí. Ve vesnici je asi dvacet chýší a celá vesnice je obehnána dřevěnou hradbou, prý kvůli divoké zvěři. Ženy jsou potřeny červenou směsí. Vlasy mají spletené do copánků, pokrytých hlinkou, takže připomínají jakési hadice, na koncích roztřepené. Na nahých ňadrech nosí velkou mušli homolici. Suknice je zhotovena z hovězí kůže a je také potřena červenou směsí.

Musím popravdě říci, že Himbové jsou snad nejvlídnější lidé na této planetě. V této vesnici, jejíž jméno je pro našince nevyslovitelné, se něco chystá. Himbové mají jakousi slavnostní, rozvernou náladu. Ve vesnici jsou i muži, takže by se mohlo opravdu k něčemu schylovat. Běžný den u Himbů je totiž velmi nudný. Ve vesnici se neděje prostě nic. Dnes tomu zřejmě bude jinak. Himbky se pečlivě potírají svou červenou směsí. Muži posedávají ve stínu pod stromem spolu se stařešinou a popíjí jakýsi alkoholický nápoj vlastní výroby.

Přichází k nám jeden z mužů a zve mě do stínu za ostatními. Míše ukazuje směrem k ženám, které se potírají červení. Pochopili jsme, že přípravy probíhají odděleně, a tak Míša odchází za ženami, které ji okamžitě vítají a přijímají mezi sebe. Já naopak usedám pod strom a přímo od stařešiny dostávám misku nápoje, který smrdí jako máloco na světě. Vzpomínám na všechny zdravotní komplikace, které jsem si vykoledoval na cestách pitím podobných nápojů, ale odmítnout nemohu, to zkrátka v této situaci nelze.

Po staročeském způsobu vyprazdňuji misku na ex, čímž vzbuzuji velký obdiv a snad si získávám i trochu respektu. První bariéry jsou, zdá se, prolomeny. Třetí miska mi už v hlavě působí pořádný zmatek a jediné, na co si vzpomínám, je oblíbený Kaptahův lomcovák Krokodýlí ocas ve Waltariho Sinuhetovi. Spisovatel Paulo Coelho by asi poznamenal, že celý vesmír se rozezvučel a vychází mi na pomoc. V hlavě duní jako v prázdném sudu a neustále mi naskakuje jedna myšlenka z mých filozofických studií – receptivita je komplementární prvek sebesdílení. Jakkoli sem ta myšlenka právě teď patří, není mi vůbec milé, že se jí nemohu zbavit. Mám sžíravou chuť, přeložit tu větičku do himbštiny a čtvrtá miska smradlavého nápoje mi v tom, zdá se, pomáhá.

Himbové se smějí. Ačkoli jsem si původně myslel, že myšlenka je vážná a hluboká, nyní si uvědomuji, že je vlastně ohromně legrační. Receptivita je komplementární prvek sebesdílení. Himbové to pochopili dokonale a umožnili mi úplně jiný pohled na věc. Nebo že by to byl ten omamný lomcovák, co mění moji perspektivu? Právě jsem zapomněl, na co myslím. V hlavě už mi nenaskakuje nic. Hledím do stromu jako idiot. Himbský Krokodýlí ocas mě uvrhl do zvláštně prázdného deliria.

Uběhlo několik prázdných hodin. Nemám ponětí kolik. Přicházejí ženy a Míša si všímá mého debilního pohledu. Tvrdí, že byla s ženami jen asi dvacet minut, ale já jsem si jist, že to bylo alespoň deset hodin. Kontroluji slunce. Zdá se, že je na stejném místě, což potvrzuje Míšinu verzi. Znovu zjišťujeme, že naše strategie, která káže požívat cokoli, co mění vnímání světa, pouze jednomu z nás, je užitečná. Už mnohokrát se v Africe osvědčila.

Něco se začíná dít. Himbské dívky chodí kolem obřadního ohně a začínají tleskat. Muži si sedají kolem nich. Za několik minut se chůze mění v divoký tanec. Do nohou se mi vrátil cit a v hlavě už nemám takové prázdno jako před chvílí, a tak mohu pozorovat ty zvláštní pohyby a fotit. Je to úžasné. Opravdová himbská kenoze, vyjítí ze sebe prostřednictvím tance. Rytmus tleskání svádí do jakéhosi transu. Vesnici vládne bezstarostné opojení. Nemáme nejmenší tušení, co se vlastně slaví, ale to vůbec nevadí. Prostě se účastníme něčeho, co je příjemné, a já se přitom sžívám s myšlenkou, že nic zásadního se od Himbů nedozvím. Jedno je ale jisté, nabídli mi jiný pohled. Na vše lze nahlížet jinýma očima a odlišnost Himbů se prostě musí zažít, je totiž pouhým písmem nepřenosná.