Léčba AIDS po Africku? Znásilněním bělošské panny!

Z nového cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU, jehož cestopisná a duchovní rovina se prolne před branami skutečného i mystického Damašku.

Hranici Jihoafrické republiky a Botswany překračujeme na nevzhledném přechodu Lobatse. Kromě plechové boudy, několika závor a  jednoho stánku na botswanské straně tady není nic, na čem by oko s radostí spočinulo. Víza dostáváme přímo na hranicích, kupodivu bez jediného problému. Před budkou měníme pár jihoafrických randů na botswanské puly a snažíme se trochu zorientovat. Je to poněkud snadná úloha, protože tady nic není. Jediná cesta vede dál do vnitrozemí, a tak si balíme cigaretu a odcházíme na stopa.

Za pár chvil nám staví hned první auto. Pohodový černoch se šviháckým knírem v teplákové soupravě nás s úsměvem vítá v Botswaně a pomáhá nám s batohy, bubnem a holí do kufru svého hodně unaveného Forda. Je to spíše zhmotněná vzpomínka pro pamětníky než auto, ale jede. Vyrážíme do rovinaté krajiny a mohu bez výčitek říci, že z okénka nevidím nic, co bych mohl popsat. Rovina, vyschlé keře, písek a prach. A to jsem to ještě náležitě přibarvil. Zajímavější je ale náš rozhovor. Černoch za volantem se jmenuje Seretse Kedikilwe. Pracuje v diamantovém dole, takže na místní poměry si nevede úplně špatně. Ptá se nás, jak je u nás rozšířený vir HIV. Tady v Botswaně je to totiž národní problém číslo jedna. Třetina dospělé populace je nakažena a mezi lidmi v produktivním věku je to dokonce více než polovina. Dalším problémem je, že mnoho lidí neví, že jsou nakaženi, a nebudeme si namlouvat, že Afričané dělají při seznamování nějaké drahoty. Nedělají. Odhaduje se, že kvůli nemoci AIDS se průměrný věk z nedávných 60 let snížil v současnosti na 30 let. Náš řidič Seretse se domnívá, že je čistý, ale na testy jít nechce, protože jim nevěří. Celé to podle něho přišlo od bělochů.

Kolem nemoci AIDS tady panuje celá řada mýtů a legend. Mnoho Afričanů vůbec nevěří, že taková nemoc existuje, a není se jim příliš co divit. V těchto životních podmínkách se vždy umíralo na nejrůznější onemocnění a málokdy se stalo, že se někdo dožil vysokého věku. Beztak nikdo z vesničanů nevěděl, kolik let mu vlastně je. AIDS tedy z jejich pohledu nepřinesl nic moc nového, ale běloši z toho najednou dělají strašáka celé Afriky. Mezi těmi, kdo věří, že nemoc existuje, se rozšířily pověry, jak nemoc vyléčit. Jednou z nejobludnějších, která bohužel přetrvává, je léčba znásilněním bělošské panny. Někteří černoši v této oblasti, kde panuje vyhrocený rasismus, zejména v Jihoafrické republice a v Zimbabwe, opravdu věří, že když znásilní bílou pannu, vyléčí se z nemoci AIDS. Jiní zase chodí za šamany, kteří k léčbě doporučují nejrůznější šílenosti. Seretse se opět ptá, kolik lidí je u nás v Čechách nakaženo a jak jsme na tom my. V hlavě mi letí desítky vzpomínek, kdy jsem se na této cestě Afrikou o něco řízl nebo píchl, drobné tahanice i několik větších rvaček se zloději, desítky jídel z polosyrového masa, pořádný škrábanec od opice na zádech a tisíce pozdravů podáním ruky. Taková černošská ruka, to je leckdy více strupů, puchýřů a odřenin než zdravé kůže. A moje ruka za ty měsíce také nevypadá jako ručka frajírka kráčejícího z manikúry.

 „Jsme čistý, brácho,“ odpovídám po kratší odmlce. Je vidět, že Seretsemu je to stejně jedno. S nemocí AIDS se tady prostě žije. Přijíždíme do hlavního města Gaborone. Je to velmi zvláštní místo na naší planetě. Není ani ošklivé, ani hezké, nemastné, neslané. Kdybychom si tady nemuseli vyřizovat víza do Namibie a Zambie, určitě bychom se nezdrželi. Nakonec zde vyřizováním víz trávíme týden, který ve vzpomínce splývá v jedno těžko uchopitelné šedé neurčito. Naštěstí je nedaleko hlavního města menší národní park Mokolodi. Kromě klasického safari v terénním voze je tady možnost nocovat v buši přímo mezi divokými zvířaty. Mají zde ze špičatých klacků vybudovány kruhové ohrady průměru asi čtyři metry. Uprostřed je ohniště. Za směšný peníz dostáváme jednu dřevěnou ohrádku spolu s radou, abychom na noc rozdělali oheň. Zvířata sice přijdou, aby si nás zkontrolovala, ale bezprostředně k ohni se nepřiblíží. Po každém dni stráveném na úřadech v Gaborone je večer a noc v buši mezi divokou zvěří úžasnou odměnou. Celé noci slýcháme funění a kroky jen pár metrů od nás. Zdáli se ozývají sloni a my se kocháme jižním nebem plným hvězd. V takové nádheře je škoda spát…

Poslední den, po vyřízení všech úřednických otravností naskakujeme na terénní safari džíp. Turisté to mají pěkně drahé. My jsme se ale za týden skamarádili se strážci parku, a tak se vezeme jen za pár večerních piv. Projíždíme parkem a naháníme tzv. velkou africkou pětku – slony, nosorožce, buvoly, lvy a levharty. Nakonec se nám poštěstila jen velká trojka – sloni, nosorožci a buvoli. Z jedoucího vozu pozorujeme také antilopy, zebry, pštrosy, divoká prasata a celou řadu dalších zvířat. Není to špatný zážitek, ale připadáme si příliš turisticky. Pro nás je jedna antilopa, která přeskočí přes cestu nedaleko nás, když stojíme na stopu, mnohem víc než lev naháněný v parku terénními safari jeepy.

 Právě v těchto dnech vyráží Jihoafričan Jacques na svou cestu Afrikou. Je to velmi podivuhodný týpek. Hubený, vysoký běloch v typických černošských rasta hadrech. Jacques vyrazil z rodného Capetownu na svou poslední velkou cestu. Je mu 28 let a má jasný cíl, se kterým nás seznámí, až se v Etiopii náhodně potkáme. Do té doby se budeme míjet na několika stejných místech, leckdy jen o několik hodin. Ve stejnou dobu leží Švýcar Sebastian, o němž už byla řeč, v zašlé nemocnici na ostrově Ilha de Moçambique. Po tom, co při skoku do moře narazil hlavou na stolový korál, byl operován ve velmi nehygienických podmínkách, ale naštěstí přežil. Z nejhoršího je venku, ovšem na rozvrzané železné posteli, která pamatuje někdejší velkou slávu tohoto koloniálního ostrovního skvostu, si ještě několik týdnů poleží. Přemýšlel o návratu domů, ale už zase nabírá sílu a začíná se těšit na další etapu svého dobrodružství. Netuší, že rytmus jeho cesty Afrikou udávají velmi dramatické situace, o kterých nám bude vyprávět při našem pozdějším setkání.

Po týdnu v Gaborone konečně vyrážíme dál. Zjišťujeme, že v Botswaně se velmi dobře stopuje. Nikdy netuhneme, tedy nečekáme na stopu, příliš dlouho. Řidiči sice většinou chtějí za svezení drobný peníz, ale poměrně jednoduše si nechávají vysvětlit, že cestujeme stopem zadarmo. Na rozdíl od jiných zemí Afriky s tím nemají větší problém. Projíždíme rovinatou krajinou a nebudu přehánět, když řeknu, že tady Stvořitel příliš kreativně netvořil. Pokud jsem si někdy stěžoval, že Jizerské hory jsou nízké a nudné, s velkou omluvou to odvolávám. Tato část Botswany si může podat ruku se státem Západní Sahara. Každá další charakteristika by zněla jako pomluva, takže tímto popis krajiny, pokud se to tak dá vůbec nazvat, končím.

 Jedeme po nové asfaltové silnici, což je na africké poměry nevídaný luxus, když nás najednou staví kolosální vojenská hlídka. Brzy zjišťujeme, že to není hlídka, ale jakási stanice střežící příjezd k rozsáhlým diamantovým dolům. Jsou tady jak místní vojáci, tak i americká jednotka s Hummery. Řidič se s námi loučí. Prokazuje se průkazem zaměstnance diamantových dolů, projíždí kontrolou a pokračuje po asfaltové cestě. Nás vojáci beze slova odklání na prašnou cestu, kterou musíme celé území, na němž se diamanty těží, obejít. Zjišťujeme, co se vlastně děje. Botswana patřila až do roku 1975 mezi nejchudší země světa, ovšem tehdy byla v zemi objevena naleziště diamantů. To způsobilo v celé zemi pořádné ekonomické zemětřesení. Do roku 1990 rostlo botswanské hospodářství nejrychleji na celém světě. To ovšem nezanechalo žádnou stopu na štěrkové cestě, po které právě pokračujeme dalším stopnutým autem.

Náš aktuální řidič se jmenuje Ponatshego. Je trochu robustnější postavy, a tak má ve vybledlých tesilkách všitý stylový klín. Kalhoty s puky přechází rovnou do gumových žabek. Gumové žabky, to je poznávací znamení Afriky. Myslím, že nepřeženu, když řeknu, že žabky má na sobě 90 % obutých černochů v subsaharské Africe. My jsme zatím stále obuti do našich evropských bot, ale nebude trvat dlouho a nákaze afrických žabek podlehneme také. Věřte, že v takových žabkách můžete zdolat klidně Kilimandžáro nebo pěší přechod severní Keni. Ale zpět k našemu řidiči. Pod kšandami, které se snaží udržet jeho tesilky na správném místě, se rozpíná poněkud těsnější tričko s čínským nápisem The Simpsons. Celý outfit je doplněn kšiltovkou s nápisem Paris 1979. Na pravé ruce se třpytí zlaté hodinky s ulomenou ručičkou. Ponatshego je prostě totální sympaťák, který nepodlehl nesmyslnému diktátu módy. Něco mi velmi slušnou angličtinou vypráví, ale já z té rovinaté krajiny bez záchytných bodů usínám a jeho příběh se mi prolíná se snem. Vypráví, že jednou v buši píchnul kolo a jak tam tak klečel a zvedal auto heverem, přiběhl lev. A tady si nejsem jistý, jestli jsem neusnul, ale myslím, že říkal, že ten lev ho bez servítků zneužil. Nebo on zneužil toho lva? Nějak se do toho zamotávám, ale vzpomínám si, že tam figuroval také slon. No nic, takových historek jsem slyšel… Slon sem, slon tam. Hlavně, že si kluci užili a kolo opravili.

Chcete-li fádní botswanskou krajinu trochu obohatit, je dobré nechat si vyprávět příběhy a prolnout je s řízenou fantazií a neřízeným snem. Najednou v rovinaté krajině vidím neuvěřitelné, těžko popsatelné jevy. Ponatshegova robustní postava se do těch scén náramně hodí, takže žádná botswanská antilopa už není zcela v bezpečí. Tomu říkám safari. Na několik dalších stopů se za tři dny cesty dostáváme až k vyhlášené deltě Okavanga. Vždy, když nám přes cestu přeskočí antilopa, pštros nebo skupinka zeber, což je tady v Kalahari celkem běžný jev, vybaví se mi Ponatshego s heverem. A buďte si jistí, že Ponatshego s heverem, to je daleko větší masakr než Tarantinova partička černochů s letlampou… Na druhou stranu ale menší masakr než zfetovaný černoch s kalašnikovem v západoafrické válečné zóně. Víme o tom své.

Pokračování příště…