Kyselá káva, všude AIDS, tlustý král a jeho početný harém

Z nového cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU, jehož cestopisná a duchovní rovina se prolne před branami skutečného i mystického Damašku.

Na svazijské hranici v Mpumalanze si nás našly problémy. Mnoho zemí celého světa má se Svazijskem bezvízový styk. Cestovatelé téměř ze všech zemí dostávají víza za pár dolarů přímo na hranici. Výjimku tvoří tři státy: Pákistán, Bangladéš a Česká republika. Nechceme se snižovat na úroveň našeho ministra zahraničí a nadávat mu. Být na stejné úrovni s Pákistánem a Bangladéší není přeci tak špatný výsledek naší zahraniční politiky. Celníci nám suše oznamují, že musíme zpátky do Johannesburgu, kde nám víza během týdne vystaví.

„Ale my jsme v Evropské unii,“ zkouším celníky zmást.

„Opravdu?“ ptá se jeden z nich, ovšem při pohledu do směrnic kroutí hlavou. V Západní Africe jsme zažili na hranicích mnohé útrapy, avšak když tam nechtějí dát vízum nikomu, lze to pochopit. Být ale jednou ze tří posledních zemí, které nekomunikují se světem, to je tragická komedie. Nadále už raději nezdůrazňujeme, že jsme Češi, a mluvíme o sobě jako o Evropanech. Evropská unie sem, Evropská unie tam, a vízum je, s drobnou přirážkou do kapes celníků, v pase.

 Jakmile překračujeme hranici, ihned si všímáme velkého rozdílu. Běloši se normálně baví s černochy. Dáváme se do řeči s černým prodavačem limonád a opatrně zjišťujeme, jak je to tady s rasismem. Černoch se usmívá a ujišťuje nás, že ve Svazijsku je to úplně jiné, což naše následující zkušenost plně potvrzuje. Mladí běloši z Jihoafrické republiky sem dokonce jezdí na prázdniny, aby si odpočinuli od strachu a mohli alespoň pár týdnů normálně žít.

Jako obvykle na nás skáče několik veksláků, kteří nabízí vše od prostitutek po modré z nebe. Odháníme je a sedáme si do skromně zařízené boudy, do jejíhož čela je šroubovákem vyrytý nápis Mpumalanga Super Cofee. Krčíme se, abychom hlavou nezavadili o jeden z rezavých hřebíků, které se už majiteli po osazení dveří nechtěly vytahovat, a vstupujeme do tmy. Chviličku trvá, než oči přivyknou šeru a rozeznají siluetu urostlého kouřícího černocha. Jmenuje se Ngwane a je to bývalý šampion v boxu, v současnosti odborník na marihuanovou vůni a krásné ženy těch nejlehčích mravů. Je HIV pozitivní, ale neví o tom, jako ostatně většina nakažených v Africe. Pomalu vstává, ujišťuje se, že jsme přišli na kávu a jde ji připravit.

Vždy, když vstoupíme do nové země, posadíme se do kavárny a minimálně hodinu sledujeme, jak se v místě mají věci. Po několika desítkách minut je obvykle zřejmé, kdo je kdo. Potom se vyptáme na skutečný kurz měny, nebezpečí i zajímavosti a celé to vynásobíme koeficientem příhraničních zlodějíčků, abychom ve výsledku dostali relevantní informace. Většinou následuje ochutnávka něčeho k  snědku. Leckdy to bývá pěkný nervák, ale tady naneštěstí nikdo jídlo nenabízí. Chlapík u boudy prodává stírací losy, dívka nedaleko zase kazety a rapper na protější straně silnice cigarety a tabák. Šampion pořád mumlá, jak někoho sundal hned v prvním kole, a tak pomalu dopíjíme kyselou kávu v plastovém kelímku a jdeme k rapperovi koupit tabák. Nabízí i trávu, ale v bezprostřední blízkosti pohraniční budky ji rozhodně kupovat nebudeme. Měníme u něj alespoň několik málo jihoafrických randů na svazijské lilangeni.

Kráčíme na cestu k hlavnímu městu a chytáme prvního svazijského stopa. Zastavuje nám černoch, takže jsme konečně zpátky v Africe. Krajina se začíná více vlnit, v údolích lze spatřit i hliněné chýše. Dalším stopnutým autem je malý náklaďák, který nás veze jen pár kilometrů. Vyskakujeme, děkujeme řidiči, a ten odjíždí kamsi do kopců. Ještě jsme spatřili, že na obzoru zatočil doleva, a to se posléze ukázalo jako velmi důležité. Rovnáme batohy, abychom pokračovali ve stopování. Máme na to zažitý rituál, který nám pomáhá nic neztratit, a tak jako obvykle ze zvyku opakuji: „Jeden batoh, druhý batoh, taška, buben, hůl… Ty máš hůl?“ obracím se na Míšu.

„Nemám, ty ji máš,“ odpovídá klidně a dál balí cigaretu.

„Dopr… hůl nám odjela na korbě, myslel jsem, že ji máš,“ přiznávám nepříjemnou skutečnost. Ta hůl pro nás hodně znamená. Pořídili jsme si ji na území kmene Dogonů hned po tom, co nás Dogoni zajali a vyvázli jsme až po rituálu obětování krávy, který očistil námi znesvěcené obětní místo. Byl to jednoznačně nejsilnější a nejděsivější zážitek na cestě Afrikou. Chtěli jsme si z toho místa něco odnést a byla to právě dogonská hůl, vyřezaná do jejich kouzelnických motivů s rukojetí v podobě krokodýla, který hraje v dogonské mytologii důležitou úlohu prostředníka mezi životem a smrtí. Tato hůl, která pro nás znamená mnohem více než batohy a dokonce i více než buben z Madagaskaru, který s námi putuje, aby otevíral srdce domorodců, nám právě ujela na korbě náklaďáku.

Zběsile mávám na právě projíždějící auto. Řidič neměl v plánu zastavit, ale nedal jsem mu na výběr. Naskočili jsme do auta a zasypali ho prosbami, aby jel na další křižovatce doleva, protože jsme v posledním autě zapomněli něco životně důležitého. Řidič se kupodivu ani nesnaží oponovat a jede tam, kam chceme. Cesta stoupá do kopců. Neustále řidiče pobízím, aby zrychlil. Je to trochu neslušné, ale nezbytné. Po dvaceti kilometrech přijíždíme do menší vesnice a spatřujeme náklaďák, který nás předtím vezl. Vyskakuji z auta ještě za jízdy a nervózně nahlížím na korbu. Je tam. Ta si nás povodila. S obrovskou úlevou zvedám magickou hůl a bavím se absolutně vyjeveným pohledem řidiče, který nás sem dovezl v domnění, že jde o něco opravdu důležitého. Zbytek cesty příliš nemluví. Myslím, že nás považuje za blázny, a proto se mu ani nepokoušíme vyložit pohnutou historii naší hole.

Tou dobou na ostrově Ilha de Moçambique, asi tisíc kilometrů odsud, skáče z kamenné zdi do vody Švýcar jménem Sebastian. Je to pětadvacetiletý kluk, který se rozhodl, podobně jako my, procestovat Afriku, jen po jiné trase. Rozebíhá se jako již několikrát před tím, odráží se od kamenného bloku a letí po hlavě do vody. Ovšem tam, kde bylo před chvílí hluboko díky větším vlnám, tam je teď zcela odkrytý stolový korál. Sebastian dopadá hlavou přímo na něj. V tuto chvíli to ještě nevíme a Sebastiana neznáme, ale naše cesty se za pár měsíců protnou. Sebastiana teď nečekají pěkné týdny, ale to horší má na jeho cestě teprve přijít.

Dalším stopem se dostáváme do krásných hor nedaleko hlavního města Svazijska Mbabane. Poblíž menšího kempu rozděláváme svůj stan v  bujném lese a konečně se opět cítíme jako na cestě Afrikou, nicméně k dobrodružnému cestování, na jaké jsme si zvykli v západoafrických zemích, to má velmi daleko. Kolem nás je alespoň překrásná hornatá krajina s řekami a vodopády. Následující odpočinkový týden proto trávíme příjemným trekováním po okolních kopcích.

Svazijsko je bezpečnou zemí, která na první pohled ani nevypadá příliš chudě, ale to je omyl. Jedná se o jednu z posledních absolutních monarchií na světě. Král Mswati III. pochází z 210 dětí svého otce, krále Sobhuzy II., který vládl Svazijsku neuvěřitelných 83 let. Na trůn oficiálně nastoupil již jako batole. Měl 70 manželek, a když umíral, měl více než tisíc vnoučat a pravnoučat. Mswati byl ze všech 210 dětí nejmladší. V současné době má 15 manželek a na africké poměry je velmi bohatý, za což je náležitě kritizován, protože tři čtvrtiny obyvatel Svazijska žijí pod hranicí bídy. Spolu s Jihoafrickou republikou, Lesothem a Botswanou patří Svazijsko k zemím, kde je největší procento HIV pozitivních obyvatel na světě. Okolní země směrem na sever je v tomto trendu následují. V kempu jsme se dozvěděli, že za několik dní bude na stadionu v Mbabane probíhat velkolepá oslava králových narozenin, při kterých si bude vybírat novou manželku. Po třech dnech trekování a rozhodování, zda za králem zajet, jsme se nakonec narozenin zúčastnili. Nebylo to horší než estráda kolem návštěvy papeže nebo dalajlámy. Abych vše uvedl na pravou míru, mám rád papeže, dalajlámu i Mswatiho III., ale ty galavečery kolem mi niterně nesedí.

Pokračování příště…