V jihoafrické síti rasové nenávisti

Z nového cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU, jehož cestopisná a duchovní rovina se prolne před branami skutečného i mystického Damašku.

Po nedlouhém letu z Ghany jsme se ocitli na moderním letišti v Johannesburgu. Jsou dvě hodiny ráno a nám v mysli vyvstávají legendy o brutální noční kriminalitě ve velkých jihoafrických městech. Nocujeme tedy v příletové hale, kde nic nepřipomíná Afriku. Brzy ráno měníme pár dolarů za jihoafrické randy, vyrážíme z letiště a zjišťujeme, že Afriku nic nepřipomíná ani venku. Pár stovek metrů od letiště nastavujeme ledabyle, téměř neviditelně ruku na stopa, protože jsme zvyklí si na stopu pěkně postát, než se štěstí usměje a my něco chytneme. Jenže sotva se palec nenápadně oddělil od ostatních prstů, zastavuje nám auto. Bylo to tak rychlé, že chvilku váháme, jestli opravdu zastavilo nám. Řidič velké nákladní Toyoty vystupuje a ptá se, kam máme namířeno. Jedeme směrem na Svazijsko, a tam míří také on. Je to urostlý běloch, modrooký blonďák a jmenuje se Jakob. Uvnitř jsou další dva, ale korba je prázdná. Naskakujeme tedy na korbu a vyrážíme.

Když jsme se vymotali z Johannesburgu, který je vyhlášený vraždami, sekáním rukou kvůli bezcenným prstýnkům a silnou rasovou nesnášenlivostí, najíždíme na dálnici a řidič zrychluje, až nám z toho není nejlépe. Zadním okénkem kontroluji rychlost. V Západní Africe jsme si zvykli na hlemýždí tempo a nesjízdné silnice, ale tady letíme 210 km/h po perfektní dálnici. Snažíme se nedomýšlet srážku se zvířetem, ale myšlenky jako by nás nechtěly poslouchat a malují hrůzné obrazy letících těl a hořícího vraku auta, které nás veze. Vidím letící batohy, mezi nimiž sviští naše dogonská hůl z Mali a malagašský buben, který sráží jakéhosi nešťastného cyklistu, jedoucího ve špatné chvíli po špatné stopě. Bude opravdu lepší na to nemyslet.

 Za hodinu jsme o 200 kilometrů dál. Padl rekord v počtu ujetých kilometrů na cestě Afrikou za jediný den. Takhle rychle jsme po Africe rozhodně cestovat nechtěli. Loučíme se s jihoafrickými bělochy a přecházíme křižovatku, abychom pokračovali směrem na Svazijsko. Na autobusové zastávce nebo něčem, co zastávku matně připomíná, stojí černoch. Jdeme k němu a ptáme se ho, kolik je hodin, protože hodinky s sebou nemáme. Prožívání času na cestě je úplně jiné než doma v Evropě. Nepotřebujeme vlastně vědět, kolik je hodin. Je to absurdní a úsměvné. Čas je náš. Naplňujeme jej podle naší touhy. Ačkoli hodiny i dny stojíme na stopu, neztrácíme z našeho času ani minutu. Na naší cestě má každý okamžik své místo. Dáváme času tvar naším příběhem. Někdy krásný, jindy bolestivý, ale vždy sytý. Právě tento čas je nejsmysluplnější. Černocha se ptáme jen proto, že jsme přeletěli do jiného časového pásma na opačné polokouli a nedokážeme ještě odhadnout, v jaké části dne se nacházíme. Jde nám jen o rozhodnutí, kdy ještě pokračovat v cestě a kdy už hledat vhodné místo k rozdělání stanu. Jenže jakmile jsme se přiblížili k černochovi a promluvili jsme, vylekal se a utekl do lesa. Zatím nechápeme, co se děje, ale projíždějící auto plné černochů, kteří na nás z okének vulgárně křičí, dává určité indicie. Z dalšího auta s černochy na nás letí slupky od banánů a slova motherfuckers a die. Nechápeme, o co tady jde. Procestovali jsme deset afrických zemí a setkali jsme se s lecčím, ale toto je zatím mimo obzory našeho chápání. Přijíždí další auto. Už nestojíme na stopu tak sebevědomě jako před chvílí. Vlastně ani nestopujeme, ale auto staví. Jsou to běloši.

„Co se vám stalo, proč tady stojíte, rychle naskočte,“ huláká blonďatý řidič a pomáhá nám s batohy a bubnem do kufru. „Nestalo se nic, prostě cestujeme stopem…“ odpovídám. „Stopem? Vy jste se zbláznili,“ pokračuje svalnatý běloch, usedaje rychle zpátky za volant, „vždyť vás negři přepadnou!“ Zdá se, že svět kolem nás se změnil. Ne, že by v Západní Africe neměli černoši na bělochy spadeno, to oni mají, ale snaží se bělochy hlavně okrást. Zřídkakdy se pouští do bitky jen tak, pro radost z bělochovy bolesti. Je to ale pochopitelné, černoši nám to vracejí za své zotročované předky. Když jsme stáli na místech, odkud odplouvaly lodě s otroky do nového světa, těžko bylo vysvětlovat, že můj praděd to nebyl, a jsme v tom tedy nevinně. Tady v jižní Africe je napětí mnohonásobně zesíleno nedávnou politikou apartheidu, tedy rozdělení společnosti podle rasy. Do roku 1994 znamenala oficiální politika apartheidu naprostou diskriminaci černého obyvatelstva. Oddělovalo se úplně všechno, včetně laviček v parku. Ačkoli Nelson Mandela po roce 1994 bojoval za odstranění rasismu, mezi jihoafrickým obyvatelstvem přežil tzv. dobrovolný apartheid. To znamená, že běloši a černoši se nadále dobrovolně oddělují.

V současnosti navíc panuje v Jihoafrické republice ostrá rasová diskriminace proti bělošskému obyvatelstvu. Zažitý systém tzv. pozitivní diskriminace výrazně zvýhodňuje černochy ve všech oblastech života. Vraždění bělochů po roce 1994 mělo za následek velký odliv bělošského obyvatelstva ze země. Problémy měli také Číňané a Indové, kteří byli zprvu diskriminování jakožto bílí, ovšem nyní jsou paradoxně považováni za černé, a mají tak přístup do vyšších tříd společnosti. Mnoho bělochů uprchlo po roce 1994 do Zimbabwe, kde jim nebylo tak zle, ovšem poslední dobou se situace vyostřila i tam. Cestou s bělochy nemluvíme prakticky o ničem jiném než o problémech, které v zemi jako příslušníci bílé rasy mají. Stopování v Jihoafrické republice je úplně jiné než ve zbytku Afriky. Zastaví vždy první auto řízené bělochem, a ten většinou nabídne možnost přenocování u něho doma, nebo si zajede mnoho kilometrů, jen aby nás nevysadil kdesi na cestě. Běloši se k nám chovají, jako bychom byli všichni jedna rodina. Pokud nám doposud nic nepřipomínalo Afriku, máme nyní pocit, jako bychom projížděli Severní Amerikou. Když porovnávám tyto dvě země, nenacházím zpoza okna auta jediný rozdíl. Velkou zvláštností jsou zdejší lesy. Zdálky připomínají typický americký les, ovšem jakmile je člověk blíž, všimne si, že stromy jsou vysázeny do naprosto pravidelných přímek jako naše vinohrady. Les je tak pravidelný, až z toho jímá hrůza. Rasismus, nalajnované lesy a podivná Amerika, kde to vlastně jsme?

Na sklonku dne nás poslední stopnuté auto vysazuje u křižovatky asi 150 kilometrů od hranic se Svazijskem. Čtyři mladí kluci, kteří nás vezli, se dokola ptají, jestli jsme si jisti, že tady chceme vystoupit a přemlouvají nás, abychom přenocovali u nich. S poděkováním odmítáme, loučíme se a tajně doufáme, že do tmy dostopujeme do Svazijska, které, jak doufáme, bude opět připomínat Afriku. Na dalším stopu stojíme asi 20 minut, když se kluci vracejí. Prý jim otec nařídil, aby nás přivezli na noc na jejich farmu, a oni se bez nás prostě vrátit nemohou. Nakonec tedy přijímáme a jedeme na bělošskou farmu. Otec kluků, starý Wessel, nám jede vstříc na svém koni. Vítá nás a hned připojuje historku, jak minulý týden černoši ubodali nedaleko odsud bílý pár. Celý večer už se ale k tomuto tématu nevrací. Rodina Wesselů nás hostí, jako bychom byli příbuzní. Jejich předci přicestovali před mnoha generacemi z Holandska. Vyprávíme o afrických zemích, které jsme projeli stopem, což je pro ně naprosto nepochopitelné. Zajímá je hlavně Evropa a ptají se, jak složité je u nás sehnat zaměstnání… V jižní Africe existuje pořekadlo „Je to daleko jako do Timbuktu“. Když jsme povídali o našich útrapách a zážitcích v Timbuktu, bylo to pro ně jako sen. Timbuktu je pro Jihoafričana něco nedosažitelného, něco prostorově a kulturně vzdáleného a nedostupného. Našli jsme společnou řeč. Ráno nás starý Wessel provází po farmě. Kromě koní a dobytka je tady stará želva úctyhodné velikosti.

Wessel pomalu prochází farmou a říká, že by byl rád, kdybychom pobyli ještě jeden den a zajeli s ním na krátký výlet. Nelze nesouhlasit, protože jeho pohostinnost je odzbrojující. Po obědě vyrážíme na projížďku. První zastávka je u ohořelých trosek bývalé farmy. Wessel říká, že tam žili jeho nejlepší přátelé. Před pěti lety postříleli černoši celou rodinu a farmu zapálili. Beze slova odjíždíme, aby nám Wessel to odpoledne ukázal dalších pět vypálených farem. Moc nemluvíme. Necháváme na sebe působit tu hrůzu, není nutné to hned slovy řešit. Je nutné to prožít, nebránit se tomu a vnímat. Rasismus, nalajnované lesy, vypálené farmy a podivná Amerika, kde to vlastně jsme? Následujícího dne chceme vyrazit na svazijskou hranici, ale starý Wessel nesouhlasí. Je neděle a na hranici bude spousta opilých černochů. Neděle prý není vhodným dnem k cestě na hranici. Já jsem jednoznačně pro odjezd, ale Míša je v těchto situacích mnohem moudřejší než já, což nakonec vždy musím přiznat. Někdy jsem neřízená střela a ona je navigace, která mě dokáže usměrnit, a vyhnout se tak nepříjemným srážkám s osudem. Nakonec tedy zůstáváme další den, nepřestávajíce obdivovat bělošskou pohostinnost a soudržnost. Příštího rána nás Wessel veze až na svazijskou hranici. Cestu tam neměl, ale o stopování nechtěl ani slyšet.

Pokračování příště...